Skupina vládních poslanců navrhla a má šanci prosadit na plénu sněmovny vyšetřovací komisi, která by se zabývala prezidentským desetiletí Miloše Zemana. Což o to, Zemanova hradní éra byla navýsost temnou kapitolou a zřejmě i nejtěžší zkouškou pro naši novodobou demokracii. Teď jde o to, co nového mohou odhalit poslanci v nepřeberných excesech a intrikách bývalé hlavy státu. Zemanovo prezidentské počínání se totiž vyznačovalo značnou otevřeností. Tedy v tom smyslu, že jeho nátlak na ústavní partnery a další složky politického systému byl přímočarý, a když útočil, tak s dechberoucí bezohledností. Jeho úsilí o únos státu z demokratického západu do sféry Putinova Ruska a blízkosti komunistické Číny bylo neskrývané, systematické a neochvějně důsledné. Stejně tak se snažil zamaskovat svůj další cíl za pomoci porušování ústavy dosáhnout faktické změny parlamentního systému na systém poloprezidentský či rovnou prezidentský. Samozřejmě na riskantní a špinavou práci měl Zeman své protřelé věrné. Ať už to byl Vratislav Mynář nebo Martin Nejedlý. Stačí si vzpomenout na Mynářově pokusy ovlivnit vysoce postavené soudce ve prospěch zájmů Hradu, nebo na aféru ze sklonku Zemanova mandátu, kdy policie zjistila, že v kanceláři prezidenta republiky byla v rozporu s předpisy skartovaná tajná zpráva o výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Oba případy ale zevrubně prověřovali vyšetřovací orgány, aniž by dokázali shromáždit takové důkazy, aby mohli někoho obviní z trestného činu. A bylo by naivní předpokládat, že sněmovní vyšetřovací komise v těchto i dalších pokleslo 100 exprezidenta a jeho kamarily objeví něco převratného. Skutečně smysluplnou příležitost zhodnocení Zemanových útoků na instrumenty parlamentní demokracie už v době jeho mandátu promeškala minulá PS, a to když na podzim 2019 smetla hlasy hnutí ANO, SPD, komunistů a sociálních demokratů ústavní žalobu na prezidenta, kterou ve spolupráci s ústavními právníky připravil a následně schválil Senát. Žaloba obsahovala sedm skutků, které podle senátorů dokazovali Zemanova systematické a kontinuální porušování ústavy. Součástí argumentačního řetězce mimo jiné bylo ustavení Zemanovi vzdoru vlády pod vedením Jiřího Rusnoka po volbách v roce 2013, prodlužování existence sněmovnou odmítnut té první vlády Andreje Babiše nebo případy, kdy Zeman odmítl jmenovat ministry navržené premiérem. Právě tehdy ale poslanecká sněmovna zhatila šanci, aby ústavní soud zhodnotil prezidentovy kroky, což by asi nevedlo k tomu, že by Zemana zbavil úřadu, ale mohl autoritativně vyložit meze ústavy a jasněji tak vymezit pravidla pro všechny prezidenty budoucí. Tato ztracená příležitost nabízí sněmovním politikům jedno kruciální téma zda kompetenci pohnat prezidenta před Ústavní soud, ne svěřit výhradně do rukou Senátu, tak jak tomu bylo před uzákoněním přímé prezidentské volby. Takové vypuštění vlastního rybníku by v případě PS bylo impozantním státnickým činem. Spíš než toho se ale od něj můžeme dočkat opozdilého a veskrze neplodného vyšetřování vysloužilého prezidenta, který již do vývoje se mě nezasáhne.