Podle nejčerstvějšího žebříčku se jmění nejbohatších Čechů a Češek meziročně zvýšilo o 367 miliard korun. Nejvíce si polepšili ti, kteří podnikají v energetice, potravinářství, ale také zbrojním průmyslu. Tedy ti, co vydělávají na současné krizi. To je příklad zejména Daniela Křetínského, Pavla Tykače či Andreje Babiše. Silně problematické je i to, že jde často o lidi podnikající ve fosilním průmyslu, který výrazně přispívá k současnému klimatickému rozvratu. Na druhou stranu čtvrtinu českých domácností ohrožuje chudoba.

Pokud do ní už přímo nespadli. Jsme stát, kde mají lidé relativně nízké příjmy, takže poměrně velká část populace nemá chudobě daleko. I když relativně málo lidí splňuje všechny statistické ukazatele chudoby. Rozdíl mezi úzkou skupinu těch, kteří na krizi vydělali, a nemalé části populace, kterou krize zahání do chudoby, se tedy stále zvětšuje. Pravicoví ideologové by pokrčili rameny s tím, že to je prostě kapitalismus. Bohužel většina našich konzervativních politiků vychází ve svém uvažování z ideologických pouček Anglie 19. století, kdy byly požadavky občanů na sociální roli státu úplně jiné. Češi navíc na velké sociální rozdíly nejsou zvyklí. Česká společnost byla tradičně silně rovnostářská, což je nakonec jeden z důvodů, proč se zde komunismus Uchytil rychleji a silněji než v jiných středo a východoevropských zemích. Po pádu komunismu si většina Čechů pod dojmem líbivých a zjednodušujících pouček našeho apoštola kapitalismu Václava Klause. Demokracii spojila v prvé řadě s ekonomickou prosperitou, méně pak se svobodou a svobodnou soutěží. Ovšem jak připomíná Německo, britský sociolog a filozof hrál ve Varnsdorfu demokracie je stabilní teprve tehdy, když jí občané neztotožňují s hospodářským růstem. Demokracie totiž činí člověka svobodným nikoli, ale nutně bohatým. Ten, kdo se domnívá, že díky demokracii zbohatne, začne při první recesi pochybovat o systému demokracie a o jejich institucích. A k tomu právě u nás dochází přímo ukázkově. Pokud získá část populace dojem, že na krizi doplácí, zatímco jiní na krizi vydělávají síly, u nich frustrace a pocit nespravedlnosti demokracii ale založena na dobrovolném dodržování společenské smlouvy všemi občany. Když občané dojdou k názoru, že tento systém vlády je nespravedlivý, společenskou smlouvu prostě vypoví a systém se začne otřásat. Nejde tedy o problém ekonomický nebo sociální, ale celospolečenský. To si ideologové kapitalismu odmítají připustit. Naše vláda se stále domnívá, že nespokojenost občanů se systémem liberální demokracie vyřeší nejrůznějšími sociálními příspěvky či zastropováním cen. Tvrdošíjně odmítá progresivní zdanění, ačkoli by si tak podstatně snížila deficit rozpočtu. Neoliberální ideologové tvrdí, že progresivní daní je trest za úspěch, ale jak upozorňuje třeba politoložka Vladimíra Dvořáková, progresivní zdanění není penalizace za úspěch, ale nástroj solidarity. A bez nějaké formy solidarity se bude příkop mezi zastánci liberální demokracie a lidmi frustrovanými pocitem nespravedlnosti stále prohlubovat. Pokud si ideologové z ODS, která má v ekonomických otázkách hlavní roli, neuvědomují, jakou sílu taková frustrace může nabrat. Mohli by si to uvědomit třeba ostatní strany vládní koalice. Jinak kromě toho, že pomáhají Andreji Babišovi ke stále sladšímu životu, budou nahánět voliče populistům a autoritativním vůdcům a tomu, že do budoucna ohrozit nejen tuto vládu, ale celý demokratický systém.