Prezident Pavel se v poslední době několikrát velice aktivně zapojil do domácího politického provozu. Nejdřív o měsíc držel platnost novely zákona o důchodovém pojištění. Pak vyčetl vládě, že ji konsolidační balíček měl být tvrdší a že dělá rozhodnutí na poslední chvíli. Teď odmítá poslat vyslance do Ruska. Na druhou stranu se ale třeba zastal ministra Rakušana, kterého chce Andrej Babiš odvolat kvůli používání šifrovaného telefonu. Od různých komentátorů za své kroky sklidil spíše kritiku. Prý se chce zalíbit všem. Také by se prý měl držet věci, kterým rozumí, jako je třeba Ukrajina nebo mezinárodní vztahy a neplést se do ekonomických záležitostí. Má tedy prezident republiky aktivně zasahovat vládě do konkrétní domácí agendy, nebo je to výlučně její pravomoc a odpovědnost? Petr Pavel chce být evidentně aktivním prezidentem. Snaží se v rámci svých možností navázat na tradici prezidentství, jaká se u nás zažila za Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla a kterou svým pragmatickým přístupem přerušili Václav Klaus a Miloš Zeman, tedy roli nadstranického státníka, který je jakousi republikánskou variantou moudrého panovníka. Petr a Pavel ovšem zatím hraje tuto roli dost nejistě a nesměle. Kritici mu především a do značné míry zcela oprávněně vyčítají, že jeho kroky na domácí scéně jsou značně nesrozumitelné a navzájem nekonzistentní. Prezident Pavel samozřejmě není filozof ani ekonom, ale má kolem sebe různé týmy poradců, který by mu měli připravit odborné podklady a uvést ho do problematiky. Podle zpráv z médií ovšem poradci spíše soupeří o míru svého vlivu na prezidenta a jejich rivalita se promítá do jeho místy zmatečného vystupování. Bylo by tedy namístě udělat v kanceláři prezidenta trochu pořádek. Jedním z problémů této vlády je ale to, že ji v PS schází demokratická opozice. V opozičních lavicích sedí jen populisté nebo extrémisté. Přitom nějakou korekci vedenou z demokratických pozic potřebuje každá vláda, protože bez pořádné a fundované opozice usne na vavřínech nebo se zacyklí do vlastních stereotypů. Jak píše filozof Václav Bělohradský, nejvyšší hodnotou demokracie není vláda pravidel, ale ne destruktivní konfliktnost mezi různými verzemi světa, které si konkurují v boji o hegemonii ve společnosti, aniž by se přitom navzájem umlčovali. Díky tomuto formalizované mu vnitřnímu konfliktu je demokracie schopna reagovat na politické, ekonomické a společenské změny rychleji a efektivněji než autokracie nebo totalitní režimy. Proto je demokracie nakonec vždycky úspěšnější než všichni diktátoři. Současná situace v naší sněmovně je tedy z hlediska fungování demokratických mechanismů dost nepřirozená a neproduktivní. Je sice hezké, že premiér Fiala se snaží udržet vládu jednotnou, ale musíme mít na paměti, že každá jednota vede ve svém důsledku ke strnulosti. Vnitřní konflikty, které se ve snaze o jednotu snažíme zadupat do země, nakonec vždycky někudy vyrazí na povrch. To nakonec vidíme například i na situaci v pirátské straně. Pokud by tedy vláda získala prezidentovi férového a fundovaného demokratického oponenta, který by byl schopen korigovat její kroky. Bylo by to této vládě i vývoj v naší zemi jen ku prospěchu. Na to by tedy měl prezident se svými poradci usilovně zapracovat.