Skutečně odpovědně posoudit, zda je pro českou ekonomiku výhodnější zařadit se do Eurozóny, nebo si zachovat vlastní měnu, mohou jen ekonomové, kteří mají správná data. Ostatně ekonomie je pokládána za exaktní vědu. Většina populace tuto otázku schopna fundovaně posoudit není, což platí i o většině politiků, kteří, jak se již mnohokrát potvrdilo, ekonomii většinou příliš nerozumí, což o této vládě platí dvojnásob. Přesto se u nás zažilo, že otázka přijetí eura je otázkou politickou. Tedy že rozhodující roli mají hrát jiné argumenty než ty odborné. Naše debata, pokud se dá vůbec nazvat debatou o přijetí nebo nepřijetí eura, je proto silně ideologická, prošpikovaná řadou fake news a především místo argumentů se hraje na národní sentiment. Přijetí eura jsme se sice zavázali v přístupové smlouvě, ovšem někteří politici v čele s Václavem Klausem i ekonomové kopírující jeho názory začali tvrdit, že euro všechno zdraží a brzy zkrachuje, což ještě zesílilo během řecké úvěrové krize v roce 2009. Tehdy vznikla i dodnes oblíbená teorie o tom, že bychom jako členové Eurozóny musely platit dluhy někoho jiného, což je také ukázalo jako nesmysl na většinu veřejnosti. No ovšem zapůsobilo, z Eura se stalo spíše sprosté slovo a donedávna z němu žádný politik nechtěl otevřeně přihlásit. Odpůrci eura nikdy přesvědčivě nevysvětlili, proč budou výhodné, není. Většinou jen opakují fráze o národní suverenitě a samostatnosti v situaci, kdy jsme jako průmyslová exportní ekonomika provázání s Eurozónou a naše hospodářství je závislé na tom Německem, kde se platí eurem, nemá tato argumentace s racionálním uvažováním mnoho společného. Minimálně energetická krize způsobená válkou na Ukrajině nás již mohla poučit, že národní vlády v dnešním globalizovaném světě nemají dost možností na ovlivňování vývoje ekonomických procesů, a je tedy výhodnější být součástí silnějších celků. Ovšem vyvolávat nacionální nálady je snadnější než racionálně diskutovat. Proto odpůrce eura i přímé demokracie Václav Klaus volá po referendu, ačkoli jsme již jednou v referendu rozhodli. Politici se dovolávají veřejného mínění, které před tím voláním po národní suverenitě sami ovlivnili. Je to začarovaný kruh vzájemného působení politiky na veřejné mínění a naopak, který bez odvahy aspoň na jedné straně nelze přerušit. Buďme tedy vděční prezidentovi republiky, že toto národovecké perpetuum mobile dokázal přepnout. Ať už je za výkřiky o koruně jako základu národní suverenity snaha některých politiků udržet si co nejvíce pravomocí v ekonomické sféře, nebo jak upozornila Lída Rakušanová, za odmítáním eura mohlo být i množství dosud nevypraných peněz českých ekonomických elit. Občanská společnost by měla trvat na racionální debatě zbavené nacionálních emocí. Pokud je naším zájmem prosperita a stabilita, tak v dnešním propojeném a zároveň krajně nejistém světě není nacionalismus dobrý rádce a v ekonomických otázkách už vůbec ne. Nakonec se tedy ukazuje, že přímo volený prezident, který není na parlamentu a na politických stranách závislý, může být, pokud má rozum a je odpovědný, i velice užitečný. Teď bude záviset na vládních politicích, aby Pavlovu rukavici zvedli a otevřeli racionální debatu zbavenou nacionálního blouznění.