Tragédie mají tu nepříjemnou povahu, že bychom na ně neměli zapomenout a současně bychom je rádi vytěsnili z paměti. Platí to i pro zločin spáchaný v samotném centru Prahy na půdě univerzity proti mladým lidem, ale zprostředkovaně i proti všem ostatním lidem. Neštěstí, stejně jako štěstí, jsem náhlými vpády nesamozřejmého doběhu, obyčejného času, který si jinak sotva uvědomujeme. Už jen proto zůstávají v paměti jako uzlíky na jinak hladkém provázku a zůstávají v něm natrvalo, ať chceme nebo ne. Ostatně každý svůj život rytmizujeme podle výrazných událostí a společně jsme schopni vzpomínat a to, co nás ovlivnilo kolektivně, ať je to smrt Kennedyho nebo třeba vítězství hokejistů na olympiádě. Je to paradoxní, ale šťastná je ta společnost, která si své tragédie snadno vštípí, protože jich příliš nezažívá. Pak ovšem také možná obtížně hledá způsoby, jak je zpracovat, protože na ně nemá vypěstované mechanismy, zvyky a instituce, kterými by je nějak zařadila do svého příběhu a také se vyrovnala s oním obtížným paradoxem. Jaksi je vlastně má pamatovat, jak na ně má reagovat. Na sociálních sítích návsi dnešního světa už běží debata třeba o tom, zda mají média informovat o útocích podrobně, nebo jen povšechně. Média mají vůči veřejnosti i své profesi povinnosti, které mohou být v protikladu. Kdy zahájit a kdy ukončit kontinuální zpravodajství. Co má být jeho náplní? Kdo se má vyjadřovat, o čem a jak mají padat jména. Může se naznačovat, co se má a co nemá ukazovat a kdy. Jinou rovinou je debata, zda poskytovat pachatelům jejich minuty, hodiny, či dokonce roky slávy. Maximalisté žádají vůbec o nich neinformovat. To samozřejmě není možné, protože jinak informace nahradí klepy a hyperaktivní účastníci internetového fóra, kteří mají své informace a souvislosti nebo si rádi vytvoří, jsou to vlastně nevědomí spolupracovníci každého zločince. Anebo tedy informovat a poskytnout pachateli slávu a příštím pachatelům inspiraci. Což je doložený jev, protože násilí je nakažlivé. Naše kultura zná problém vraždy z nenávisti ke světu, ale i z lásky ke slávě. Už od starověku v Řecku jistý muž zapálil Artemis chrám v FSB jen proto, aby se na ně nezapomnělo. Vlastně svým způsobem bojoval proti své konečnosti. Bylo pak z dobrých důvodů trestné jeho jméno připomínat. Jen že se po něm jmenuje Hero stratovský komplex. Vznikla i divadelní hra s paradoxním názvem nezapomeňte na her Ostrata. Biblická pátá kniha Mojžíšova zas cituje pokyn v souvislosti s tajemným národem. A má-li kitů, který zbaběle napadl Izrael i ty prchající z Egypta, ho spodin přeživším řekl pamatuj, co ti učinil, a Málek. Vymaž proto jeho památku. Sport nebes. Nezapomeň tedy. Vymazání vzpomínky se nevyhnutelně pojí s udržením paměti. Pokyn k vymazání památky na a Málek ovce je rámován slovy pamatuj a nezapomeň. Jsou tři věci, které můžeme udělat nebo možná čtyři. Za prvé reagovat civilizovaně, organizovaně, spořádaně. To se děje. Za druhé poučit se například při úvahách o přidělování zbraňových povolení, péči o duševní zdraví lidí nebo organizaci policie. A za třetí ne reagovat přehnaně, nesvázat život příliš kvůli sice tragickému, ale přece jen zatím ojedinělému incidentu. Znamenalo by to posmrtný úspěch pachatele. Je tu také ona starost o to nedat zločinci slávu, o kterou zřejmě stál. S tím lze souhlasit, ale zapomenout bychom neměli zejména na oběti. Jejich památka by se připomínat měla tak dlouho, jak jen budeme schopni je pamatovat.