České vánoční silvestrovské náboženství zahrnuje řadu rituálů, jako je třeba sledování ruské pohádky Mrazík, případně zapálené polemiky proti sledování Brežněva v ruské propagandy, případně podléhání nezdravé rusofily. Co když je to ale všechno trochu jinak. Jsem husákovské ho dětství si pamatuji automatický odpor všech dětí vůči čemukoli ruskému jen s malými výjimkami. Patřil k nim i Mrazík, i když nám také poskytoval příležitost posmívat se ruskému folkloru nebo tomu, co se ve snímku za folklor vydávalo, včetně přehnaných gest a líčení. Nenapadlo nás, že si třeba sami autoři můžu dělat ze sebe nebo Ruska a legraci. Vždy existovaly puristé, kteří pohádku, případně její porevoluční reprízovaní odsuzovali. A ve stínu dnešní ruské války na Ukrajině může i Mrazík působit jako propagace nějakého esenciálního vítězství. Je ale Mrazík nijak typicky ruský a byl jeho autoři propagandisty, ať už brežněvismu nebo jakékoli jiné myšlenky nepřátelské svobodě. Film z roku 1964 měl jednoho režiséra, jímž byl Alexander hrou, a dva scenáristy Nikolaj Erdmanna a Michaela. Volby, na jak na tom byli s tehdejším režimem. Jistě mohli dělat filmy, ale jejich příběh byl složitější. Režisér byl členem komunistické strany, stejně jako představitel Mrazíka Alexandr chvíli. A toho role natolik proslavila, že pak po řadu let dělal oficiálního dědu Mráze přímo v areálu Kremlu. Podobně si roli Baby, jak ji spojovali lidé s hercem Georgem Millerem, tak že si Babiš si zahrál ještě v několika filmech. Kolegové ale vzpomínali, že zrovna ježibabách miliard se snažil moci politicky nezadat. Údajně dokonce chodil do kostela. Ještě jinak je to v případě scénáristů Erdmanna a volby na první. Ve 30. letech strávil několik let ve vyhnanství. Jeho bratr byl během represí popraven. Už jako nadaného mladíka s velkou budoucností v umění ho uznávali lidé jako spisovatel Michail Bulgakov nebo režisér mi, když spolupracoval na významných dílech jako Alexandrovův hudební film, celý svět se směje. Později se podílel na založení proslulého divadla. Na tak šance také jeho kolega volby? No, patřil ke kulturní smetánce ruské a sovětské společnosti. Podílel se na neméně proslulých snímcích jako vloha Vlha nebo kubáňští kozáci. Jeho sestra byla manželkou básníka jeseni. Na toho, kterého možná také zavraždila tajná policie, jak se dosud někteří Rusové domnívají. A jen tak mimochodem volby, ne po říjnové revoluci. Nadšený mladý komunista strávil ve 30. letech pět let dokonce v pracovním táboře za neuctivé výroky na adresu Josifa Stalina se režimních den a Mrazíka. Je to tedy opravdu nejednoznačné. Do vězení se mnoho let po natočení dostal i představitel Ivanka Eduard Izotov. To bylo ovšem za nešikovný způsob, jak ještě za sovětských dob směnit valuty za ruble. Herec, který nevypadal věru zle, prý také nikdy nehnal svou kariéru politicky, spíše byl lenivý jako jeho u nás nejslavnější role. Byl obsazen do úlohy ruského venkovského krasavce stejně jako jeho filmová partnerka Natalja set jich v roli nástěnky rovněž coby slovenská kráska. Jak je to ale s ruskou identitou filmu? Ten byl spíš sovětský, a to i v tom smyslu, že reprezentoval velmi multietnickou povahu této novodobé říše. Režisér Alexandrou získal své nezvyklé příjmení po svém irském otci. A sever je mráz, přišel do Ruska jako mnoho jiných obyvatel západu ještě za cara jako nositel technického know-how, konkrétně při stavbě průmyslových mlýnů. A krom toho s Řekyní žijící v Rusku zplodil pozdějšího sovětského režiséra s poruštěný příjmením. Hrou Babuljak uhrál zmíněný Georgii France, viď miliard. Jeho otec Franz od Emilie přišel do Ruska pro změnu z Marseille jako stavitel mostů. Budoucí ježibabu v prvních letech života a vychovávali francouzské guvernantky. Příjmení se šlechtickým přídomkem si herec pro jistotu za sovětských dob změnil scenárista nikoli. Robertovi Erdmann přišel ke svému příjmení jako statisíce dalších Rusů, byl totiž po volžský Němec. Jeho spoluscenárista Michael Davidovič Wolf byl pro změnu ukrajinský Žid. A jak už bylo řečeno, oba se na čas ocitli za mřížemi. Ale měli štěstí, přežili a dokonce se vrátili k filmu. Tolik tedy k ruské identitě Mrazíka a jeho domnělému propojení s komunistickou ideologií. Nikomu se nemusí film líbit. Ostatně i v samotném Sovětském svazu natočili řadu jiných, často ji vtipnějších pohádek. Některé z nich obsahovaly mnoho politických jinotajů. Můžeme Mrazíka vnímat jako plod své doby a zvláštní povahy ruského, totiž sovětského impéria. Lze se na ně dívat i takto nebo se na něj prostě nedívat. A to je samo o sobě skvěle.