Ti, kdo snad už zapomněli, že i s Realem před vpádem Hamasu otřásala hluboká společenská krize, už zas mohou pamatovat. Do Nového roku země vstoupí z epochálním rozhodnutím ohledně jedné části kontroverzní soudní reformy. Reforma, se kterou přišla současná vládní koalice, nemohla být kontroverznější, protože poslala do ulic statisíce lidí a nynější rozhodnutí o ní nemohlo být těsnější. Patnáctičlenný Nejvyšší soud měl paradoxně rozhodnout o omezení vlastní pravomoci, jako schválila vláda i parlament. A soud rozhodl skutečně na ostří nože poměrem osm ku sedmi. Konkrétně to znamená, že dosud jediná část soudní reformy, kterou se pravicové vládě podařilo prosadit, zároveň spadla pod stůl. Původní záměr byl sérií zákonů omezit pravomoc nejvyššího soudu nuly, fixovat zákony i vládní rozhodnutí, usnadnit parlamentní většině rozhodnutí soudu přehlasovat a získat pro něj větší vliv na obsazování Nejvyššího soudu, jenž je zároveň současně soudem ústavním. Nejměkčím cílem byl princip přiměřenosti či vhodnosti, který soudcům Nejvyššího soudu dával do ruky velmi volně interpretovat silný nástroj proti vládě a parlamentní většině. Ten byl schválen vloni v létě a nyní padl, a to těsnou většinou. Mnohem menší pozornost se věnuje jinému aspektu hlasování, a to faktu, že soud se tím de facto vyslovil i o vlastní pravomoci. Tentokrát celých 13 z 15 soudců ve svých rozsudcích konstatovalo, že Nejvyšší soud má právo přezkoumávat tzv. základní zákony, tedy normy, které slouží jako provizorní ústava. Rozhodnutí má řadu problémů, včetně toho, že různí soudci použili k podpoře svého stanoviska velmi odlišné argumenty, jež se mohou vzájemně vylučovat. To nedávné doby. Předsedkyně soudu s trh a jutová se opřela o vlastní doktrínu neústavních ústavních dodatků, které odporují židovskému a demokratickému charakteru státu. Oproti tomu, jak Villnerová se odmítá odvolávat. Ne tento princip formulovaný vyhlášením nezávislosti, tedy kvaziústavním textem a opírá se o jeden z rovněž kvaziústavní základních zákonů o soudnictví, který definuje úlohu justice a též zmiňuje korpus dosavadního výkladu. Jinou potíž představuje skutečnost, že hlasování dopadlo těsně a dva ze soudců, kteří hlasovali pro zrušení vládního zákona, jsou už důchodu. Jen využili možnost do tří měsíců po odchodu ze soudu hlasovat o zákonech, jejichž projednávání začalo za jejich působení. Zastánci vládní linie tedy chápou rozhodnutí soudu uprostřed války jako účelové. Pokud by tedy vláda přišla se zákonem do parlamentu znovu a získá souhlas, při dalším rozhodování Nejvyššího soudu by už zákon prošel. To by mohlo dále podkopat důvěryhodnost rozhodnutí Nejvyššího soudu do budoucna. Příznivci soudní reformy včetně předkladatele zrušeného zákona, ministra spravedlnosti Úval, ale vina mluví o tom, že hodlají dále bojovat o nějakou podobu reformy soudu považují nikoliv za proti demokratickou, ale naopak za posílení demokracie prostřednictvím zvýšení vlivu vládní většiny na složení a rozhodování Nejvyššího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu a debata o tom, co dál připomněla, jak vypadal Izrael před loňským sedmým říjnem. Jak se říká v jiné souvislosti, nic nezapomněli a nic nenaučili.