Válka mezi Izraelem a Hamasem má samozřejmě řadu dalších účastníků a úspěšně se mezi ně vklínila i Rusko. Nesleduje přitom zájmy Palestinců nebo Izraelců, ale své vlastní. Dvacetiletý Izraelec Ron krize je nepochybně schopný člověk. Když ho Hamas odvlekl sedmého října z Gazy, pokusil se neúspěšně o útěk. A tak dříve než se proslavil vlastním úsilím, stal se slavným kvůli něčemu jinému. Hamas ho propustil na svobodu jako gesto přátelství vůči Rusku, je již jeho představitel označil za nejlepšího přítele. Ron krize má totiž také ruský pas, jako mnoho jiných Izraelců, jejichž rodiny se do země v poslední generaci přistěhovali z Ruska. Teď se mu dvojí občanství vyplatilo. Krátce poté byly propuštěny ještě jiné dvě Izraelky s ruským pasem. Několik dalších Izraelců zůstává v Gaze. Krmivo je v každém případě jediným mužem mezi rukojmími, kterého Hamas propustil. O spojení mezi Hamasem a Ruskem se spekulovalo takřka od počátku. Delegace Hamasu mozku opakovaně navštívila před útokem i po něm. Dokonce se spekulovalo, zda se Moskva nijak nepodílela na přípravě útoku Hamasu, který byl výrazně sofistikovanější než ty dřívější. Teď jsme však další fázi. Válka v Gaze probíhá dva měsíce a ještě nekončí. Zatěžuje nejen Izrael, ale i Spojené státy a další. Bidenova podpora Izraeli vede k velkému napětí uvnitř jeho Demokratické strany, komplikuje vztahy s arabskými spojenci a koneckonců i samotným Izraelem. Pozoruhodné je, že Moskva od počátku zaujala a relativně negativní postoj k Izraeli opustila zdání nestrannosti. Putin nikdy útok ze sedmého října výslovně neodsoudil ani nezavolal svému příteli Netanjahuovi, aby mu vyjádřil účast, jakoby Jeruzalém za něco trestal. Možná ale prostě Putin jen obětoval své vztahy s Izraelem ve prospěch vztahů s Íránem nebo právě Hamasem. V řadě ohledů si Hamas Putinem mohou vyhovovat. Hamas získává prostřednictvím vztahů s nějakým státem, navíc členem Rady bezpečnosti, legitimitu a splácí velmi lacino, třeba propuštěním pár držitelů ruského pasu. Vyhovuje to i Rusku, které vlastně při vyproštění svých občanů ostentativně obešlo pracně budovanou konstrukci, na které se podílely Katařané, Egypťané i Američané. Rusko se může před očima nezápadních zemí pyšnit svou efektivitou a nezávislostí, případně hranou loajalitou k vlastním lidem. Z hlediska Moskvy jde asi hlavně o taktickou spolupráci, ale Putin také dlouhodobě propaguje svou vizi nového multipolárního světa, v němž západ ztratí svou přední roli. Proto se spojuje se všemi ochotnými. Rusko by ale paradoxně mělo v tomto krásném novém světě roli vůdce, přinejmenším jeho proti západně orientované části. Jestli tuto linii Moskva dokáže přetavit v nějaký reálný zisk, nebo se dokáže vyhnout nepříjemným dopadům, se teprve uvidí. Rusko se dere ke stolu v mezinárodní politice a chce sedět v první řadě a v některých kauzách se mu to daří. Současně je ale ruský postup charakteristický ani ne tak pro velmoc, jako pro jakousi pod mocnost nižší ligy, která nic trvalého nevytváří, ale dokáže včas jiným nastavit nohu, případně ji strčit do nějakých dveří, když se naskytne příležitost, tak, jak se to stalo v Sýrii a nyní možná i v Gaze.