Nazvat někoho moderním šlechticem asi vzbudí úsměv. Vždyť je to přece protimluv. Moderní doba se v Evropě zrodila z Velké francouzské revoluce, která ve jménu ideálu rovnosti zrušila všechna šlechtická privilegia. A v tom i následovaly skoro všechny moderní státy včetně Československé republiky. To zákonem z třetího prosince roku 1918 zrušila šlechtické tituly a s nimi i výsady. S aristokratů se stali občany, kteří se již nesměli vyvyšovat nad ostatní občany, a pokud k nim nadále druzí shlíželi jako k osobám vznešený, jednalo se většinou o pozůstatek poddanského ducha, ale ne vždy. Určitý respekt k šlechtickým rodům plynu s vědomím vzdělaných lidí, že v historii naší země přece jenom často sehrávali významnou roli svou věrností králi a službou obecnému dobru společnosti. Výsady šlechty ve středověku byly vyváženy povinnostmi spojenými zejména se správou svěřeného panství. V novověku, zejména v absolutistických monarchiích, však v souvislosti s centralizací veřejné správy přijímali postupně tyto povinnosti královští úředníci a šlechticů zůstávaly jen sotva odůvodnitelné výhody. Tragické následky to mívalo zejména v obsazování velitelských funkcí v armádě důstojníky sice neschopnými, ale s titulem. Není divu, že napětí, které tato společenská nerovnost vyvolávala, skončila revolucí. Jen s obtížemi. Potom hledala šlechta zbavená privilegií svoje místo v občanské společnosti.

Musela napřed prokázat, že své rodové majetky dokáže spravovat stejně dobře jako schopní podnikatelé vzešlý z měšťanského prostředí či dokonce z lidu. Jak však měla uplatnit své starosvětsky tradované hodnoty věrnosti a oddanosti obecnému dobru ve službě státu a společnosti. Vstup aristokratů do demokratické politiky vždy vyvolával podezření, že jejich motivem je touha opět zaujmout mocenské pozice. Pro většinu z těch, kteří se k něčemu takovému odhodlali, se stala nejschůdnější cestou diplomacie, v níž mohli uplatnit svou uhlazenost, jazykovou výbavu a mezinárodní kontakty. Právě touto cestou se vydal Karel Schwarzenberg nikoli ze své iniciativy, ale na výzvu hlavy státu nastoupil službu vedoucího hradní kanceláře a po jejím naplnění vstoupil do malé politické strany, která mu byla programově i lidsky nejbližší. Jako řadový člen s ní prožil vzestupy a pády a přes malé vyhlídky na zvolení za ni kandidoval do Senátu. Jeho úspěch mu otevřel cestu do vrcholové politiky včetně předsednické funkce v nové straně a posléze roli ministra zahraničí jako ne favorizovat ní. Prezidentský kandidát překvapil skeptiky tím, že dokázal být rovnocenným soupeřem vítězného populistického politika, aniž se snížil k jeho špinavý metodám. Své voliče dokázal oslovit jedinečnou kombinací šlechtické noblesy s lidovostí, spojením věrnosti tradičním hodnotám a otevřeností k moderním podnětům. Nezpochybnitelným vlastenectvím, které nepřekáželo jeho evropanství. Lidé mu říkali kníže, ale on se prezentoval jako lesník a hostinský, jako rozhodný zastánce demokracie, svobody a lidských práv. Navazoval na dílo svých předchůdců Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Ve svých soukromých aktivitách podporoval nezávislost médií i svobodnou kulturu. Karel Schwarzenberg tak dokázal, že spojení moderní šlechtic nemusí být protimluvem.