S některými lidmi má člověk dojem, že se známe snad odjakživa. To je i případ mého přítele Ondřeje jako čínského. Bude to určitě dáno i s tou intenzitou až výživností každého našeho setkání. Jako bychom za den či noc v úsilí o drží tolik, co jiní nestihnou za celý život. Jasné, že mluvím v prvé řadě o konzumaci konzumaci literatury, divadla, hudby, umění, politiky, geopolitiky, umění, politiky, politiky, umění, či jen tak o konzumaci konzumace. Tato výživnost našich setkání bývá doplněna jednou stopečkou vodky. Protože jak praví Ondřej, jedna vodička ještě nikdy nikoho nezabil. A naše první seznámení s jednotkou proběhlo ještě za onoho režimu telefonicky. Koncem 80. let Václav Havel uspořádal výběr mladých nadějných českých dramatiků. Mnohým bylo zhusta kolem čtyřicítky, protože čekáním na uvedení či publikování byl v komunismu člověk nadějný třeba až do smrti. Můj kolega Spirit u Sagan z HaDivadla Arnošt Goldflam režíroval v té a trus 77 v Lodži Kafkovu proměnu a texty měl převést do Polska a tam předat mladému nadějnému bohemistovi jménem Ondřej jako čínský. Můj úkol byl zavolat do Polska a oznámit příjezd vlaku, ve kterém bude Arnošt Goldflam s texty. Už si nevzpomínám, proč to bylo takto pro konspirován. No, ale možná to bylo tím, že režimy, které panovaly v tehdejší ČSSR a Polské lidové republice, byly staré a beznadějné a do toho se taky nedalo nic koupit, natož takové mobilní telefony, kterým se v Polsku říká půvabně telefon Komůrkovi. Zavolali jsme si tedy s Ondřejem na pevnou linku a já jsem zůstal v šoku nad jeho skvělou češtinou, jejíž měkkost my jako moravskému Slovákovi mluvícímu doma nářečím připadala naprosto přirozená. Pravil jsem mu, kterým vlakem a v kolik dorazí Arnošt do Varšavy a kolik má času na přestup do Lulče. Jenže pak došlo k něčemu, co nikoho z nás nenapadlo, ale mělo na přechodu mezi ČSSR a padl rok. V Petrovicích u Karviné si pro Arnošta přišli do lůžkového kupé jacísi dva. Donutili ho převléci se z noční košile a vyvedli ho ven. Tam už čekalo v místnosti drážní policie několik dalších podobných. Rovnou si vyžádaly ony texty. Byly to jacísi všelijací až z Prahy a Arnošta vyslýchali. Vlak, do kterého měl koupené lůžko, odjel do Varšavy i s oním rozeslaným ložené a na něm ve spěchu pohozenou noční košilkou. Na něj byl vyšitý medvídek od Arnoštovi dcerky, sil novinky zvané si synka. A tak na stanici Varšava shodně na peróně stál opuštěný mladý nadějný překladatel z češtiny a netušil, že zásilka textů mladých nadějných autorů uhání v automobilu, volá chráněna pěticí po zuby ozbrojených beznadějných tajných do Prahy, aby ochránili Poláky před zhoubným vlivem české divadelní tvorby a Čechy před zhoubným vlivem Poláků. Vůbec. Andrej mi nemohl ani po zvonit do telefonu komůrkového a nemohl tušit, že jeho kurýr dřepí na nádraží v Petrovicích u Karviné a nenávidí tajnou policii, protože přišel o noční košilku s vyšívaným medvídkem. O dcerušky si synky tak režim vyráběl z mírumilovných občanů. Nepřátelé. Avšak ani nás, ani Poláky neochránil před ničím. Neochránil hlavně sebe a v roce 1980 devět skončil na slepé koleji. Kde jsi v pekle? Najednou jsme se mohli začít nerušeně s Ondřejem potkávat v Čechách, na Slovensku i v Polsku a drží. Mi vždycky připomínal dávného polského šlechtice z Barroso. Mocným knírem, fousem i vlasy vždy vzorně vyčesanými. Jen dlouhý kabátec kont už počtvrté kožešinou. Boty, šarivari Čapka, Kaplan z volavčí mi péry a šavle u boků. Ta mi chybí. Jako by vystoupil z děl Henryka Cink Jeviče a z dobrot dušností a odvahou se místo do souboje s Turky, Tatary či kozáky a Rusy vrhá do dobrodružstvích, překladů i společenského života. Zúčastnili jsme se v roce 2009 s Ondřejem na festivalu rozcestí Evropy v Lublinu besedy na téma střední Evropa. Po jejím skončení se odehrálo toto na půdě univerzity nám odmítli nalít vodku, vodku Lily pouze jako koktejl do Coca-Coly. A Ondřej nezaváhal my si to namícháme sami, pravil věrohodně u okénka v bufetu a vzal z rukou obsluhy láhev koly a panáka tvrdého. A najednou na našem stole stálo 100 lahví otevřené, v zásadě netknuté Coca-Coly. Stáli tam jak onen mladý nadějný překladatel češtiny, na peróně stanice Varšava shodně a nedočkali se svého Arnošta, svého Spirit u své voličky. Takže drahý Ondřeji, jak Hutko 100 lat. To ladně vžiješ. Žiješ nám a k sedmdesátce šavle hor ze srdce tvůj. Břetislav Rychlík