Jednu z vládních stran TOP 09 potkali uplynulý víkend hned dvě zásadní události. Nejprve se uskutečnil sněm strany, pak přišla zpráva o smrti jednoho ze zakladatelů TOP 09, čestného předsedy Karla Schwarzenberga. Dá se tak říct, že jedna zásadní éra TOP 09 se uzavřela a strana teď stojí na prahu éry nové, takové, v níž už nebude se moct spolehnout na pomoc či radu, jakkoliv symbolickou své kdysi největší hvězdy a zároveň takové, která se bude i nadále potýkat s podobnými problémy, které zažívala Nečasova vláda. Tedy ta, v níž Schwarzenberg ještě coby předseda TOP 09 získal podruhé křeslo ministra zahraničí. S Karlem Schwarzenbergem odešla celá 1 historie strany a byla s marketingovým i politickým využitím Schwarzenberga coby ikony neodmyslitelně spjata. Přestože původně byl Schwarzenberg politickým koněm zelených, po domluvě s dalším pragmatikem Miroslavem Kalouskem ze sebe nechal udělat hlavní tahák nově vznikající strany, která sice deklarativně byla konzervativní, ale pomocí vizuálu od Davida Černého to dokázala alespoň na čas skrývat. Byly to doby, kdy se důsledkem a sociálních reforem Nečasovy vlády do ulic hnali stovky 1000 lidí, kdy popularita vlády a důvěra v ni padaly skoro na samé dno. Když po takovém pokusu ohlásil Schwarzenberg kandidaturu na prezidenta, bylo jasné, že to není volba o něm, ale referendum o celé vládě, v níž působil, a to jeho politické zkušenosti, rozhledu i schopnostem navzdory, nemohlo dopadnout jinak, než jak dopadlo zvolením Miloše Zemana prezidentem. Schwarzenberg se pak na léta stala symbolem tohoto období. Fungoval jako hromosvod, ačkoliv hlavními architekty tehdejší ekonomiky škrtů byly hlavně Miroslav Kalousek a Jaromír Drábek. Bohužel pro samotného Schwarzenberga se tak finále jeho politické kariéry spojilo s obdobím, které většina obyvatel lidí upřímně nesnášel a které také dalo vzniknout Babišovi populismu. Na druhou stranu sám Schwarzenberg se v posledních letech stal hlasitým kritikem černobílého a dogmatického přemýšlení svého vlastního politického dítěte. Ať už šlo o dlouhodobě nesmlouvavou kritiku Izraele nebo vymezení se proti primitivní rusofobii, která se od velké Putinovy invaze stala de facto společenskou normou. Na druhou stranu však nedokázal zkritizovat sexuální násilí, kterého se dopouštěl Dominik Feri, což bylo pro hodně lidí velkým zklamáním. Zcela pochopitelně. Tak jak tak s pádem Nečasovy vlády se tehdy dolů začaly řítit i preference strany. Zachránila ji až koalice spolu a znovuzvolení Pekarové Adamové do čela TOP 09. Úpadek nezmění to. Ona přece patří k nejvíce oblíbeným postavám na české politické scéně. Ve sporu by TOP 09 možná ani nebyla v parlamentu. Rozhodně by pak neměla svých stávajících 14 poslanců a výrazné ministerské posty. Je jasné, že většina straníků o zranitelnosti své politické pozice až moc dobře ví. I proto vlastně nemají prostor pro nějakou skutečnou změnu. Musí jen vyčkávat, jak dlouho jim bude spolu krýt záda a tvářit se u toho, že TOP 09 nepostradatelnou stálicí na naší politické mapě. Právě v kontrastu k mnohdy rozporuplné mu ale úctyhodnému životu svého bývalého předsedy je však jasné, že představa o vlastní důležitosti je spíš zbožné přání současného vedení TOP 09, nikoliv realitou.