Píchat po 40 hodinách v práci dítěti lumbální punkci. To prostě nepovažuji za rozumné. Po 48 hodinové víkendové služby mám strach, že způsobím po cestě z práce dopravní nehodu a ublížím i někomu jinému? I takové odpovědi se objevily v šetření spolku mladí lékaři. Ten proběhl mezi více než 600 lékaři z různých typů zdravotnických zařízení. Závěry, které výzkum přinesl, nejsou nikterak překvapivé. Problematika vykořisťování a přetěžování zdravotníků a zdravotnic v Česku je problém, o kterém všichni ví. Řešit ho však nechce nikdo. A to i přesto, že nadměrná zátěž, kterou lidi ve zdravotnictví trpí, může kromě fyzického a duševního zdraví lékařů, sester nebo sanitářů přímo ohrožovat kvalitu samotné péče pro pacienty a pacientky nemocnic. O českém zdravotnictví se dlouhodobě mluví jako o jednom z nejlepších v Evropě. Jenže příběh o tom, jak coby pacienti dostáváme v českých nemocnicích za málo peněz hodně muziky, je jen jednou stranou mince. Tou druhou je realita pracovních i mzdových podmínek, která se k práci ve zdravotnictví váží. A ta je už dlouhodobě naprosto tristní. Výzkum mladých lékařů ukázal, že práce, kterou lékaři a lékařky vykonávají, je daleko za zákonnou normou. Jenom. Průměrná doba služby je celých 26 hodin. Pro většinu lékařů je tedy běžné, aby v práci trávili více než 1 celý den v kuse. A to v práci, která vyžaduje maximální soustředění, empatický přístup, klidné rozhodování a psychickou stabilitu. Na řadě pracovišť navíc musí lékaři a lékařky sloužit tzv. celo víkendové služby. To, že kontinuální služba jednoho lékaře o víkendu od pátečního rána do pondělního poledne. A jak jsem na tom lékaři s přesčasy? Průměrný počet přesčasů uváděný lékaři dosahoval 77 hodin měsíčně. Zdravotnický personál je pro charakter vykonávaného povolání vyňat ze zákoníku práce. Má řadu výjimek. Zatímco obecně platí, že pracovat byste měli 40 hodin týdně a ročně by váš zaměstnavatel neměl žádat víc než 150 hodin přesčasů. U lidí, kteří pracují ve zdravotnictví, je to ale jinak. Po dohodě je možné žádat dalších 256 hodin navíc. To dělá celkem 416 hodin přesčasů ročně. Paradoxně, že tento objem řada lidí v našem zdravotnictví vyčerpá už třeba během čtvrt roku. Výzkum pak dokládá, že vedení nemocnic to nikterak neřeší a naopak na tento zaběhnutý systém ještě spoléhá a po zdravotnících ho implicitně vyžaduje nadměrný tlak, nedostatečné finanční ohodnocení, neustálý pohyb na hraně ilegality, absence kvalifikovaného personálu, nároky spojené s výkonem lékařské nebo sesterské praxe. To jsou důvody, proč se někteří lékaři nebo sestry nakonec rozhodnou odejít do zahraničí, typicky do Německa, kde mají za méně práce důstojnější podmínky. Je to alarmující. V Česku jsme si zvykli, že úroveň zdravotnické péče je vždy nějaká, vždy kvalitní. Politici, ale ignorujíce v pozadí nebezpečné přetěžování personálu. Jistá samozřejmost, se kterou ke zdravotnictví u nás odpovědní politici po celé zemi přistupují. Neschopnost vidět lékaře a sestry také jako lidi, kteří prostě potřebují adekvátní prostor pro výkon své práce a také čas, kdy mohou odpočívat, být se svými rodinami. Vypnout systém veřejného zdravotnictví, tak, jak je aktuálně nastavený, funguje jen díky nadměrné přesčasové práci zdravotnického personálu. Cestou ke změně ale rozhodně není postupná privatizace zdravotnictví, ale naopak co největší investice do tohoto odvětví a do lidí, kteří v něm pracují. Slušně. Vydělat by se snad lékaři, sestry nebo sanitáři měli moci i bez nekonečných přesčasů a práce na hraně zákoníku práce i osobního vyčerpání. Ne 100, ale jak ukazují data, nejde špatně. Je to na všechny strany.