Když se v roce 2010 omlouvala finální podoba textu Istanbulské úmluvy, byla českou ministryní spravedlnosti Daniela Kovářová. Česko se tehdy podílel na přípravě textu právě skrz své zástupce z ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra a je známo, že proti němu tehdy nikdo nevystupoval. O pár let později ale bylo všechno jinak. I proto si dnešní, podle svých slov normální Daniela Kovářová, mohla na sociální sítě napsat právě skončil můj desetiletý boj proti ratifikaci Istanbulské úmluvy. Senát právě neschválil ratifikaci tohoto ideologického pamfletu trojského koně a penězovodu. Nebyla sama, kdo si z tématu ochrany před genderově podmíněném násilím, o němž tolik diskutovaná úmluva Rady Evropy a prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je, udělal vlastní nenávistnou dezinformační kampaň. Proč? To je dnes už jen velmi těžko pochopitelné. Česká společnost prošla v posledních letech důležitou proměnnou. Začala více citlivěji vnímat problematiku domácího a sex organizovaného násilí. Velká část lidí dnes vnímá tento typ násilí jako nedostatečně řešený. Diskutuje se malá ochrana obětí, chybějící infrastruktura, například v podobě azylových domů či absence prevence. Jenže z Istanbulské úmluvy se během posledních let stal symbol, a zatímco se veřejnost posouvala k většímu pochopení a zájmu o oběti, politici setrvali na svých ideologických pozicích. Výsledek navzdory tomu, jak silně je genderově podmíněné násilí dnes mezi lidmi diskutováno, se senátoři a senátorky nedokázali vymanit z koloběhu dezinformací, kterými nás ve vztahu k úmluvě sami po léta krmili. A tak nakonec v Senátu nedošlo k tolik potřebné ratifikaci úmluvy, která měla nejen na symbolické, ale i na praktické rovině odmítnout násilí vůči zranitelným lidem a zaručit jim větší ochranu. Proti bylo méně senátorů než těch, kteří byli pro. Ze 71 přítomných senátorů pro hlasovalo jen 34. Ke schválení bylo potřeba 36 hlasů, proti jich bylo 28, chyběly tedy dva hlasy. Samotné hlasování u jednotlivých stran nebylo nijak překvapivé. Lidovci proti Istanbulské úmluvě brojili celé roky. Podíleli se na vypouštění všech těch lží o rozvracení rodin i zavádění třetího pohlaví. Hlásali svůj odpor k tzv. genderové ideologii. Pouhých 20 % lidí z nich senátorského klubu úmluvu podpořilo. Apod. na tom jsou i další konzervativní strany TOP 09 a ODS. S jejich senátorského klubu zvedlo pro úmluvu ruku pouhých 33 % přítomných. Oproti tomu stát i Piráti většinově dokument podpořili, byť i několik senátorů stan chybělo. A jsou to možná i oni, kteří nakonec o osudu smlouvy nepřímo svou absencí rozhodli. Naplno se tak ukazuje jeden ze zásadních a dlouhodobých rozkolu mezi liberálnějšími stranami vlády a těmi tvrdě konzervativními. A bylo by naivní si myslet, že k jejich ukončení dojde nějak brzy. Třaskavých témat, v nichž bude dál možné pozorovat vliv i církve nebo ultrakonzervativní lobby. Máme před sebou ještě několik. Třeba takové manželství. Pro všechny. Středeční odmítnutí Istanbulské úmluvy potvrzuje, že politická reprezentace je výrazně konzervativnější než zbytek společnosti. To by ještě nemusel být ten hlavní problém. Odmítnutí úmluvy ale ukazuje, kolik politiků se sveřepě drží mýtů a dezinformací, kolik z nich neumí nebo odstoupit ze své dogmatické pozice, kolik z nich možná nerozumí a možná ani rozumět nechce psanému textu. Je to ostuda mezinárodního rozměru. Jsme jednou ze šesti zemí, které smlouvu nedokázali ratifikovat a je to hlavně plivnutí do tváře všem, kterých se tento typ násilí týká.