Už několik měsíců probíhá mezi politiky a odbornou veřejností debata o změně definice znásilnění. Tu totiž Česko potřebuje a volá po ní i významná část laické veřejnosti. Současná definice totiž nepostihuje celou řadu situací, které oběti vnímají jako znásilnění. Třeba i proto, že jednoduše zamrznou a nedokáží se bránit. Takových obětí je podle dat více než 70 % a dnes do systému vlastně vypadávají. Na nové definici pracuje především ministerstvo spravedlnosti a už před časem jeho legislativci představili nové úpravy v definici znásilnění. To nejdůležitější ale chybělo definice souhlasu. I proto se zástupci a zástupkyně neziskových organizací přizvali na pomoc advokáta Daniela Bartoně, aby zpracoval novou analýzu o definici znásilnění a dopadech různých typů legislativy na úroveň nahlašování znásilnění i postavení obětí. Analýza srovnala čtyři definice sexuálních trestných činů. Současnou definici z roku 2010, novelu definice, kterou představilo ministerstvo letos v létě a která se nyní nachází v mezirezortním připomínkovém řízení, i definici založenou na souhlasu, po které volají expertky a experti. Závěr z analýzy jednoznačně vyplynulo, že definice znásilnění založená na souhlasu je nejúčinnější pro stíhání pachatelů sexuálních trestných činů. Z analýzy také vyplývá, že novela trestních činů v sexuální oblasti, kterou představilo ministerstvo spravedlnosti, obětem nepomůže. Naopak hrozí, že se situace zhorší. Bartoň tak je de facto potvrdil, co ze strany odborníků na sexuální násilí zaznívá dlouhodobě. Pokud se legislativa neposune směrem k souhlasné variantě, nic moc se nezmění. Ba co hůř, možná se situace postavení obětí v řadě ohledů zhorší oproti stávající právní úpravě. Nejde totiž o to, aby se neustále pátralo po nesouhlasu vysloveném nebo projeveném, ale o to, aby za trestné jednání bylo považováno každé sexuální jednání bez souhlasu. Zní to možná podobně, ale není. V druhé variantě se totiž odpovědnost nepřenáší na oběť, a to je zásadní. I proto se souhlasem, jak se laicky říká, operuje celá řada vyspělých zemí. Výsledky se už dostavily. Počty nahlášených znásilnění rostou, a to proto, že se oběti necítí pod tlakem. Nemají pocit, že veškeré dokazování je na nich, že musí doložit, co všechno udělali pro to, aby ke znásilnění nedošlo. V ČR dochází k více než 10000 znásilnění ročně. Počty nahlášení jsou v řádech %. Je to smutná vizitka a politici a političky mají teď možnost to změnit. Dokud ale zákonodárci budou ignorovat, že to chce v prvé řadě souhlas k obětem sexuálního násilí u nás se neuleví.