Hostem rádia vašeho kraje dnes oceňovaný dirigent, ostřílený sólo hornista České filharmonie, vyhledávaný komorní hráč, respektovaný pedagog hlavního oboru na Akademii múzických umění v Praze a také šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru Ondřej Vrabec. Já vás zdravím.

Hezké odpoledne. Ondřeji, a vy jste začínal asi jako většina dětí se zobcovou flétnou. To už jsem si jednou u vás a zjistila a prý jste nebyl úplně nejlepší žák, tak co vás přesvědčilo? Byl to hudební nástroje, anebo učitel?

Byl to hudební nástroj, protože já jsem se vždycky doma projevoval hudebně. Já jsem vyrostl na olympionicích, kterým jsem vždycky dělal bubeník a zničil jsem mamince hodně kyblíků při tom. A ona se rozhodla, protože by mě navzdory tomu, že mě to je v mateřské školce, nevybrali takovým tím obvyklým výběrem talentovaných dětí do hudebky. Protože jsem odmítl zpívat, tak si vzala na truc, že mě do té hudebky dostane, a vlastně přivedla mě tam soukromě na hodiny s takovým starým panem učitelem, strašně zajímavým člověkem. A ten mi dal tu flétničku. A to mě teda opravdu nebavilo. Ani jsem se tomu nějak moc nevěnoval. Takže on asi po roce a půl už ztratil nervy. A pamatuji si dodnes se tu flétničku vzal, hodil s ní o zem, že se opravdu zaskočila a řek kluku, ty máš pusu na trubku. To by nám trubku. A zvedl takto z police takový nádherný nablýskaný nástrojem. Je to strašně zaujalo. To najednou samozřejmě vypadá úplně jinak než ta hloupá knížka. A začal se na to cvičit. Začal jsem to doma leštit pořádně. Bavilo se o to starat. Rodiče stomiky smáli, že jsem se s tím zavřela, mazal jsem to olejem a všechno možný. No a asi po půl roce ten učitel se rozhodlo, že se mu zdá, že ten můj nátisk je ideální spíš pro Hornu, tak mi dal Hornu a to už mě to chytlo. A následně vlastně do té školy přišla čerstvá absolventka z plzeňské konzervatoře Šárka Kvičínský, která mě od začátku prostě dobře vedla, takže mě to opravdu bavilo. Zapojilo nás hned do komorní hry. Ty učitele z té se zimou ústecké Lidušce vlastně byli hrozně vstřícní, protože oni s námi úplně běžně hráli na koncertech společně, takže Čech měl pomalu pocit, jako že už je ten stejný profík jako oni. A to vlastně pak nějak převládlo. Žena je. Od té doby mě ta hudba začala opravdu bavit a do toho dny jsem se úplně zažral.