Přejeme příjemné dopoledne s rádiem vašeho kraje. Dnes je naším hostem Adriana Černá, rodačka z Aše, která víc než 10 let působí v organizaci Člověk v tísni. Adriana se právě vrátila z mise v Demokratické republice Kongo, kde nasbírala spoustu příběhů lidí, které Člověk v tísni podporuje a také pomáhá přežít v zemi, která je sužovaná nejen klimatickou změnou, ale i nestabilní politickou a bezpečnostní situací, což si mnozí z nás asi je ani neumíme představit. Tak si pojďme povědět. Víc. Adriana i Adriano. Já vás vítám. Dobrý den. Dobré dopoledne. Díky za pozvání. A první otázka, jak se cítíte, když se vlastně vrátíte do těch evropských poměrů a z těch, řekněme nekomfortních, minimálně nekomfortních v Kongu máte nějaké aklimatizační období?

Na začátku, když se vrátím, tak mám pocit, že jsem se dostala někam do ráje, na úplný vrchol civilizace. A mám takové záchvaty štěstí, že z kohoutku teče voda čistá, pitná nebo že můžu večer chodit prostě sama po ulicích a hrozně si to pokaždé, když se odněkud vrátím, tak jste na začátku. Strašně užívám, opravdu vidím, jak to Česko je nesmírně bohatá, rozvinuta a bezpečná země. Tím nechci říct, že by se tady všem žilo úplně skvěle, to vůbec ne. Ale opravdu ve srovnání s těmi rozvojovými zeměmi, tak se tady máme nádherně.

Jak se sem vůbec do této organizace, tedy konkrétně do Člověka v tísni dostala? Protože jak jsem zmínila 10 let, tak já, co vás k tomu přivedlo, inspirovalo? Já už jsem teď člověku v tísni 13, tím možná dokonce 14 m rokem. A jak jste říkala na začátku, já jsem původně a Šanda rodačka z Aše z Karlovarského kraje a po maturitě, kterou se měla na gymnáziu v Aši, jsem se a přestěhovala do Prahy. Začala jsem studovat univerzitu. Tak nějak jsem se rozkoukával a neměla jsem tam moc známých. Neměla jsem tam také ty společenské sítě a napadlo mě podívat se na web Člověka v tísni, jestli ne shánět nějaké dobrovolníky, nějakou výpomoc. Našla jsem tam příležitost stát se dobrovolnicí a do určovat děti ze sociálně ohroženého nebo vyloučeného prostředí? Tak protože jsem měla dost času, tak, tak jsem se přihlásila, prošla jsem nějakým zaškolením a dostala jsem vlastně na starosti doručování, které probíhalo jednou týdně a nějakých dětí. A jelikož mě to bavilo a myslím si, že mi to docela šlo, tak jsem si brzy přebrala druhé dítě, třetí dítě a potom i vlastně v člověku v tísni nabídl i stáž, post a že i malý úvazek, potom větší. A pak najednou se stalo, že už jsem tam pracovala na full time.