Když se tradičně žehrá na českou politiku, objevuje se velmi často povzdechl, že jí chybí osobnosti, které by dokázaly společnost strhnout a dát jasnou vizi. Není tu žádný nový František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk, Václav Havel, ale ani Václav Klaus či Miloš Zeman. Tyto osobnosti jsou už v českých dějinách nepřehlédnutelné. Budou takoví politikové, kteří jsou dnes v zásadních funkcích státu. Bývalý předseda vlády ČR Vladimír Špidla na nedávné česko-německé brněnské konferenci dialog uprostřed Evropy připomněl ne novou, ale stále čerstvou myšlenku, že největší politikové historie přicházely vždy v rámci nějaké velké krize s nějakým zásadním úkolem. Připomněl třeba legendárního britského premiéra Winstona Churchilla, který se stal symbolem boje za záchranu demokracie před německým nacismem. Méně se už připomíná, že po splnění tohoto úkolu o svou legendu záhy přišel a prohrál volby. V českých dějinách je tomu podobně. Každý velký politik měl před sebou významnou výzvu. Masaryk obnovoval stát, Havel demokracii, Klaus kapitalismus, Zeman sociální stát i další svého času populární politiky vyneslo na výsluní jasné poslání. Alexander Dubček třeba se stal symbolem demokratizace, systému, odporu proti okupaci, aby pak fatálně selhal tváří v tvář normalizaci. I takový Andrej Babiš přinesl do politiky amatérský étos boje proti rozrůstající se korupci, aby pak selhal jako výkonný politik. Nové úkoly doby nepochopili nakonec ani Klaus se Zemanem. Současný premiér Petr Fiala byl léta podceňován jako politik slabý a příliš kompromisní, aby se nakonec tyto jeho vlastnosti ukázaly být jako nejsilnějšími v politickém boji široké koalice politických sil proti Babišově oligarchizaci politiky. A další výzvou byla ruská agrese na Ukrajině, kde Fiala osvědčil velkou politickou kompetenci, a i když na zásadní místo hlavních velikánů v dějinách asi nedosáhne, navzdory skeptickým předpovědím velmi překvapil. Zmíněný Vladimír Špidla to vysvětloval vlastní zkušeností v době rozsáhlých povodní, které musela jeho vláda řešit v jejich průběhu i při likvidaci škod, měla velmi zjednodušené rozhodování. Nikdo ji nekritizoval za rychlá rozhodnutí, nikdo se neodvolával, všichni se snažili pomoci. Teprve až nebezpečí a zkáza pominuly, přišel zase na pořad dne tvrdý politický boj. On sám se stal jeho obětí. Pod zástupnou záminkou relativního neúspěchu v evropských volbách byl vyměněn v půli volebního období. I když předtím měl velkou důvěru veřejnosti i vlastní strany včetně pomstychtivého bývalého předsedy Zemana. Tak už to v politice chodí. Mohlo by se tedy zdát, že velký politik nutně potřebuje pro svou úspěšnou kariéru velkou krizi. Jenže občas se velkým politikem stane i ten, který své zemi prostě zajistí stabilitu, vyřeší problémy občanů a krizím nenechá vůbec propuknout. V učebnicích pak má místo, možná spíše přece jen vedlejší, ale o to více se na něj s vděčností vzpomíná, že prostě jeho doba byla taková jen prostá. Možná to by mohla být inspirace pro nejednoho současného politika, až se zase situace uklidní.