O. Prozradila slavnostní inaugurace nového prezidenta, co zůstalo po Zemanově kancléři Mynářovi? Či je na čase pohřbít Visegrádskou čtyřku? Nejenom. Tato témata rozeberou následující půlhodince Názorů a argumentů naši komentátoři. Příjemný a ničím nerušený poslech přeje Petr Schwarz Názory a argumenty.

ČR má od tohoto týdne nového prezidenta, čtvrtého ve své samostatné historii a druhého přímo zvoleného. Po čtvrteční slavnostní inauguraci se ujal úřadu hlavy státu Petr Pavel. Nad tím, co ukázala právě jeho inaugurace, se zamýšlí publicista Jan Vávra.

Ačkoli inaugurace nového prezidenta republiky připomínala spíše korunovaci, přinesl celý ceremoniál včetně vystupování samotného prezidenta po papalášských způsobech Miloše Zemana a jeho hradní party osvěžující úlevu. Spontánně nadšení návštěvníků Hradu vzbuzovalo naději, že se Miloši Zemanovi přes jeho snahu nepodařilo zničit vztah občanů ke svému státu. Možná dokonce paradoxně přispěl k ještě větší poptávce po národní hrdosti. Oslavy se zřetelně odkazovaly na tradici první republiky včetně uctění památky Tomáše Garrigue Masaryka, což je pochopitelné, protože jinou republikánskou tradici ani nemáme. Ovšem za první republiky by takto pompézní oslavy nebyly myslitelné, protože mi připomínaly monarchii, proti které se nová republika vymezovala. Jak říká historik Jaroslav Šebek, Masaryk usiloval o to, aby inaugurační obřad byly co nejefektivnější, a proto se tam dokonce zakazoval alkoholu. Doba je ale jiná a bylo jasné, že mnoho lidí mělo velkou chuť změnu na Hradě oslavovat. Inauguraci ukončilo slavnostní teda, které ovšem pochází z dob monarchie. Tuto tradici obnovil při příchodu do úřadu prezidenta Emil Hácha, který byl věřící katolík. Další tedy umí si nechal složit Klement Gottwald a třetí měl Václav Havel při první inauguraci v prosinci 89. Vedle odkazu na první republiku zdůraznila Pavlova inaugurace svatováclavskou tradici, a to za silné přítomnosti katolické církve. I když modlitba u lebky svatého Václava byla ekumenická výměna vojenské přehlídky za duchovní obřad v katedrále působí sympaticky, ale snaha navázat na první republiku nejde se svatováclavskou tradicí příliš dohromady. Svatého Václava jako v Bonnu a ochránce České země uctíváme mimo jiné proto, že i po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka dokázal zachovat suverenitu českého státu. Jeho podvolení se Jindřichovi a proslulou platbu 500 hřiven stříbra a 120 volů ale považovali obrozenci, třeba František Palacký, zvaný otec národa a kterého Masaryk navazoval za podřízení se Němcům a počátek začleňování Čech do římské říše, byť ta vznikla až později. Masaryk jako většina první republiky byl silně protikatolický a vrchol českých dějin jak husitství. Není náhodou, že za svůj symbol si zvolila svatého Václava právě prvorepubliková protimasarykovská opozice. Ukazuje se tedy, že v chápání naší státnosti máme pěkný zmatek. Měli bychom si ujasnit, zda chceme navazovat na Masaryka s jeho heslem tábory náš program, nebo za svého ochránce pokládáme katolického světce, oceňovaného za křesťanské ctnosti. Nejasnosti ve všeobecně sdílené představě, kdo vlastně jsme a kým chceme být, svědčí o tom, že naši předci v 18. a 19. století nevymysleli naši národní identitu úplně šťastně. Ukazuje se také, jak problematické je stavět i ne u národa na příbězích a nikoliv a společně sdílených hodnotách. Svět se navíc mění a etnický národ má čím dál slabší pozici. Petr Pavel se těší podpoře mladých lidí, má zkušenosti z velkého světa, zastává proevropské postoje, klade důraz na solidaritu a musel se vypořádat i se svojí komunistickou minulostí, která je významnou součástí naší historie. Člověk by proto čekal, že přinese spíše občanský princip založený na demokratických hodnotách než opakování tradičních a často si protiřečících národních mýtů.