Na první pohled je zřejmá likvidace dělnictva jako třídy soustředěná v několika velkých fabrikách ve městech, která tvořila základnu odborů a kterou bylo možné rychle zmobilizovat. Masové odborové hnutí je minulostí, i když si to naši odboroví předáci ještě neuvědomili. Neoliberální ideologie zdůrazňující individualismus navíc přinesla obecný odklon od institucí a nedůvěru k nim. Kromě odboru na to doplácejí třeba církve, kterým ubývají ovečky, i když zároveň narůstá počet těch, kteří se deklarují jako věřící, ale odmítají se s nějakou církví identifikovat. Pohled do historie nás zároveň učí, že Češi nemají v krvi tradici násilných protestních akcí jako třeba Francouzi nebo dříve britští dělníci bojující s ikonou našich konzervativců Margaret Thatcherové. Češi, jak známo, většinou protestují, až když je to úředně povolené. Rakousko-Uhersko jsme svrhli až po oznámení podmínek Mílu. Kdysi uznání autonomie národů monarchie lid vyložili jako uznání nezávislosti. Proti komunismu jsme povstali až skoro jako poslední v socialistickém bloku. A nebýt studentů, kteří střet s režimem vyhrotily, byli bychom možná úplně poslední. Z revoluční doby také pochází jediná generální stávka, která trvala dvě hodiny. Zatím nejvíce viditelná v polistopadové historii byla pětidenní stávka železničářů v únoru 97, které se zúčastnila asi polovina zaměstnanců drah. Stávka skončila dohodou mezi odboráři a vládou premiéra Václava Klause, který se osobně přijel s železničáři domluvit. V dnešní době, kdy svolávat protest je neskonale snadnější. Nejdříve mají odbory silnou konkurenci v nejrůznějších populistech. Na protestech, které svolával Ladislav Vrábel a nyní Jindřich Rajchl. Zaznívají totiž také silné sociální požadavky, takže populisté do určité míry roli odborů suplují. Významný mobilizační potenciál má ale nacionalismus volání po míru, ruské náruči, vystoupení z NATO a EU. To by naznačovalo, že samotný protest proti bídě nestačí, protože protestující potřebuji najít nějakého vnějšího viníka, jako je třeba Ukrajina nebo migranti. To jim odbory těžko splní. Odbory tedy představují pro vládu mnohem menší nebezpečí než nacionalističtí populisté. Tím, jak vláda ve svém škrtací nadšení těžkou sociální situaci určitých vrstev společnosti bagatelizuje, si ale zadělává na nové problémy, protože sílící ekonomické potíže vyvolávají u části veřejnosti poptávku po míru, po silných vůdcích a tzv. neliberální demokracii Orbán norského typu. Hrozí nebezpečí, že důsledky ideologického přístupu Fialovy vlády nakonec pocítíme všichni.

A u tématu konsolidačního balíčku ještě volně zůstaneme při jeho zdůvodňování. Vládní politikové často hovoří o zjednodušení v daňové oblasti, financích, vlastně o celém štíhlém státě. Ale jestli má být ve vyspělých státech vše jednoduché, nad tím už se zamýšlí komentátor ČRo Radko Kubičko.

Vládní politikové si vybrali pivní symbol, kdy minulá vláda nakonec zdanila pivo tak, že jeho konzumace byla spojena s různými daněmi z přidané hodnoty pivo točené, lahvové, nealkoholické, stánkové atd. vzniklo to snahou o úlevu restauracím v době COVIDu a zavádění elektronické evidence tržeb. A nebylo to ani zcela spravedlivé, protože nealkoholické pivo není alkoholický nápoj a nevztahuje se na něj tedy ani daň spotřební. Nyní se to ale vládní koalici vrací v tiskovinách, kdy se na knihy, časopisy a noviny vztahují též tři daňové sazby. A je tu opět eskamotérství. Ta nulová prý není žádná sazba, takže jsou jen dvě. A také je tu slavný výrok o vědeckých časopisech, které zjevně nelze nijak odlišit od bulvárních a pornografických. Ale zpět k jednoduchosti. Ta totiž zjevně byla na počátku problémů vládní ODS, která nejraději zjednodušuje, přišla před lety se zásadní myšlenkou, že všeobecná prosperita nastane, když daně budou opravdu jednoduché a daňové přiznání bude na dvě strany formátu A4. Nebudou žádné výjimky ani úlevy a všechny daně budou sjednoceny na rovných 15 %. Ve většině případů by tak šlo o jejich snížení. Je logické, že pravicová strana chce daně snižovat, jejich velká výše demotivuje a pak se ani nevybere, kolik se očekává. Jenže už tehdy, v roce 2006, kdy nastupovala vláda Mirka Topolánka a v té ODS měla velkou většinu, bylo jasné, že to může znamenat značný zářez do rozpočtu na příjmové stránce. A tak velkou odvahu, aby byly radikálně osekány výdaje, zase vláda neměla. Tak vznikl konstrukt superhrubé mzdy s tím vysvětlením navíc, že zaměstnanec a díky ní dozví, kolik jeho zaměstnavatel skutečně za něj platí. Z podobného důvodu i z toho klamu se totiž dosud dodatečné výdaje skrývali. Daň z příjmu tedy ve skutečnosti nebyla patnáctiprocentní, ale vyšší. A co je nejdůležitější, zrušena byla daňová progrese, tedy vyšší zdanění vícepříjmových. Prosperitu to nepřineslo a postupně byla mantra rovné daně opuštěn a vrátila se i mírná progrese. Když ale byla superhrubá mzda konečně zrušena, původní daňová pásma už obnovena nebyla. Od toho příjmový propad a kritika, že to opět prospělo jen více příjmovým. Nyní vládní politikové opět oprašují myšlenku, že v jednoduchosti je síla. Jenže moderní společnost není vůbec jednoduchá a mají v ní právě místo i některé dotace, politiky, daňová zvýhodnění a výjimky nemají být rozbujelé. Pravda, ale nedá se bez nich obejít. Vláda to ostatně sama uznala tím, že vyšla vstříc vydavatelům knih a vinařům v otázce nulových daní. Proč zrovna jim? Není těžké na to přijít. Naopak není pro vládní koalici příliš složité hájit svá dvě ministerstva zahraničí nebo o výši platů a náhrad politiků. Sama argumentace jednoduchosti tedy selhává. Vládní koalice by měla při projednávání konkrétních návrhů lépe vysvětlit, jakou politiku tím sleduje, když hýbe s daňovým systémem, nebo jen ruší výjimky a šetří na ministerstvech.