Řekněme si to hned na začátku. Praha je snad nejpopulárnějším městem Evropy. Její centrum vypadá na některých místech jako vybydlený squat. Není tu snad blok domů, který by byl zohyzděn klikyháky, které nemají s nějakým street artem nic společného. Omítky činžáků i nádherné předválečné obklady ze světlého travertinu, staré domovní dveře, až potom i v zastávky všechno počmárané. A tato rakovina bují a zachvacují další a další budovy a pracuji, jako by to bylo šumafuk. Vidím často, jak se na nově narozené omítce objeví klikyhák a za pár dní druhý a třetí a během pár týdnů či měsíců je počmáraný celý dům, z čehož plyne, že město by mělo intervenovat velmi rychle ten první klikyhák obratem přetřít, jinak se rozleze na celý dům a oprava přijde daleko dráž. V sociologii města platí přece zásada, že pokud se nechá bez opravy první rozbitá budka, okno nebo dveře, brzy to místo začne chátrat, až se změní ve vybydlený kout. Čmárající výrostci se už ale v Praze nespokojují jen s fasádami a zdmi. Počmárané jsou vchody do metra, hostili, eskalátorů, nástupiště, dokonce i vnitřky jeho vagónů. Poslední dobou se ta nákaza rozlézá do vnitřku tramvají stále častěji a drzý jsou počmárané hnědým fixem. A to nemluvím o příměstských vlacích, jejichž interiéry nesou klikyháky kde tu jinde. Výsledkem je, že člověk se v takovém městě cítí psychicky ohrožen. Žije a chodí zdánlivě klidným městem s krásnou architekturou, ale čmáranici mu podprahový říkají pozor, tady ještě paralelně existuje druhý svět necivilizovaný, bezohledný, který nezná, co je estetika, a zničí, co mu přijde pod ruku. Nedávno jsem byl v New Yorku. Nikde žádné čmáranice na domech, jen s výjimkou pár opuštěných o Hrad. Jejich m jezdí ve dne v noci, ale stanice nepočmárané, vagóny nebo zprofanované. To samé Paříž, Norimberk, fasády čisté, téměř to samé Varšava, která návěs ohledem na postkomunistickou situaci asi nejpodobnější uvnitř centry. Gigantický podchod otevřený i v noci a jeho zdi jsou stále bílé. I jejich metrový bez klikyháků. Všechno toto město tady dovedu problém mládeže, která vidí v počmáraní cizího domu jakési adrenalinové dobrodružství, nějak zvládnout. Jenom. Praha to nedovede. Dělal, že tu gangrénu nevidí. Jak může být počmárané metro, když tam jsou kamery a v budce sedí služba nebo tramvaj s řidičem. Na Praze dvě bylo loni nahlášeno 140 případů poničených fasád a policie jich objasnila jen směšných devět. Praha by měla tento problém, který začíná přerůstat přes hlavu, vzít vážně. Sestavit komplexní tým za účasti magistrátu, dopravního podniku, městské policie, škol i instituce CzechTourismu a pustit se do práce, říkal někdo mi škola k osmákům, že ty klikyháky jsou ničením cizího majetku, tedy trestné. Posprejovali by takto tátovi auto. Některé městské části nabízejí majitelům domů, že jim čmáranice zdarma odstraní. Kolik jich, ale o tom ví? Radnice jim dokonce může s fasádou natřít omyvatelným nátěrem. Kolik jich toho ale využívá? Praha z tohoto pohledu vypadá, jakoby tu domy skoro žádné majitele neměli. A to platí i u veřejných budovách, školách, soudech.