K nejčastěji opakovaným klišé z poslední doby se přidalo tvrzení, že v Česku žije milion lidí pod hranicí chudoby a 2 miliony těsně nad ní. Slušnost brání kritizovat konkrétní autory či autorky. Nutno však uvést, že patří ke známým jménům nejčastěji čtených a citovaných médiích. V každém případě takové tvrzení čistý nesmysl, pokud ho široce sdílí vzdělaná populace, což je právě případ výroku o jednom až 3 milionech chudých, pak to může mít negativní dopad dokonce na vládní politiku, kterou veřejné mínění nutí k rovněž nesmyslným krokům. Zmíněný údaj o nezadržitelném šíření chudoby vznikl v souvislosti s publikací zprávě poberty o 2023, která se odvolává na definice Eurostatu, podle nichž je chudobou ohrožen každý, jehož příjmy nedosahují ani 60 % mediánu. Přitom mediánem se myslí příjem, kterého dosáhne polovina populace. Takových lidí je v Česku skutku milion, o tom není sporu. Základní potíž však nastane, když nějaký autor omylem či záměrně zamění pojem ohrožení chudobou a chudoba. Definovat chudobu jako příjmovou chudobu a ještě pomocí inovativních číst tady už samo o sobě pochybné. Pod hranicí 60 % mediánu se také bohaté zemi najde dost lidí. Řada z nich ovšem může na tom být finančně lépe než rodina s průměrným příjmem v některém z méně prosperujících států. Především však být ohrožen chudobou neznamená být chudý, varují sociologové. Přitom nelze popřít, že při samotné definici ohrožení chudobou podle relativních příjmů jsou Češi chudobou ohroženi nejméně v celé Evropě. O jakém problému tedy mluvíme? Existuje i širší definice, kdy se ohrožení chudobou hodnotí nejen podle příjmů, ale také podle zaměstnanosti a tzv. materiální deprivace, tedy nedostatku prostředků k životu. Ovšem i v tomto srovnání ohrožuje Čechy chudoba nejméně ze všech Evropanů. Pod rozšířenou hranicí se dostal milion a 200000 občanů. Tradičně si člověk představuje, že chudá rodina nemá dostatek jídla a nemůže si ani pořádně zatopit. Takoví lidé nepochybně existují. Proto se také ve všech zemích Evropy provádí šetření, které lze označit za stopování těch opravdu chudých. Výzkumníci se například vyptávají domácností, jestli si mohou každý to ví ten dovolit obědu maso, jestli mají v případě potřeby k dispozici částku na úrovni 15000 korun, jestli si mohou vždy zatopit či jezdit každý rok na dovolenou. Při vší dokonalosti takových šetření, které závisí na subjektivním pocitu dotazovaných, to je asi nejlepší metoda, jak odhalit rodiny v problémech. Česko tady patří mezi pětici zemí. Ty na 713 takových otázek odpovědělo kladně nejméně lidí, konkrétně dvě % populace. Nikoli milion, ale 200000 osob v Česku je opravdu chudých a právě tito lidé potřebují pomoci. Ještě větší pochybnosti vzbuzuje tvrzení, že 2 miliony Čechů jsou těsně nad hranicí chudoby. Fakticky se tím tvrdí, že chudoba hrozí nejen milionu Čechů. Jejich příjmy dosahují 60 % mediánu, ale 3 milionům. Jejich příjmy jsou na úrovni 90 % mediánu a níže. Rodit něco takového je nejen zavádějící, ale také nebezpečné. Vzbuzuje se tím dojem, že vláda by měla tak široké skupině populace pomoci. Tím se ale slibuje pomoc té části společnosti, která si může pomoci sama, stojí na tvrzení. Zároveň brání nasměrovat pomoc těm, kdo ji opravdu potřebují. Během čtyř let krizového období jsme čekali, že se už konečně armáda chudých rozroste, jak předpovídal snad každý. O naplnění obav dosud nejsou žádné zprávy, proto se jako jediná možnost nabízí rozšířit definici. Za seriózní ovšem takový postup označit nelze.