Když se dostaneme k moci, tak to zrušíme. Zhruba tímto způsobem vzkazují představitelé hnutí ANO veřejnosti, jak v budoucnu naloží se změnami v důchodovém systému. Například úprava řádné valorizace penzí by nemusela vydržet dlouhé roky. Hodiny bojů vládní koalice proti opozičním obstrukcím ve sněmovně by tak mohly vyjít vniveč. Je k tomu potřeba splnit několik věcí. Za prvé musí hnutí ANO vyhrát volby. Dlouhodobý vývoj volebních preferencí dokazuje, že to je v tuto chvíli reálné. Další podmínkou je, aby po nich skutečně vládlo. Není pravděpodobné, že by se obešlo bez koaličního partnera. Pokud by ho našlo, musel by se změnami souhlasit. To rovněž nemusí být nepřekonatelnou překážkou. Dokonce ani v momentu, kdy by s hnutím ANO na vládní úrovni spolupracovala strana, která je nyní součástí Fialova kabinetu. Stačí připomenout osud tzv. superhrubé mzdy. Tu prosadila v roce 2008 vláda pod vedením Mirka Topolánka, tedy premiéra z řad občanských demokratů. K jejímu zrušení koncem roku 2020 pomohla hnutí ANO vedle SPD i ODS. Podobné změny názoru nelze v budoucnosti vyloučit ani v souvislosti s úpravou valorizace penzí. Stačí nahlédnout do nedávné minulosti. V roce 2017 vyhlašoval Sobotkův kabinet zásadní změnu. Na začátku každého roku měl být starobní důchod nově valorizován o inflaci a polovinu růstu reálných mezd. Podporovali to všichni koaliční partneři, vedle sociálních demokratů i hnutí ANO a lidovci. Jejich předseda Marian Jurečka nyní za Fialovu vládu prosazuje návrat k původní podobě. Důchody by se na začátku každého roku měly zvyšovat o inflaci a místo poloviny jen o třetinu růstu reálných mezd. Tento návrh nakonec parlamentem projde. Důchodový systém se tak dočká úpravy. Další by měly následovat v průběhu následujících měsíců. Nelze však počítat s tím, že půjde o změny trvalé. Důchodový systém bude i nadále vystaven obratům, které budou odrážet momentální nálady politické reprezentace. Nejde pouze o střídání u moci, ale také o postoj jednotlivých stran. Ani to nemusí být u každé z nich dlouhodobě pevný. Do rámce nestability zapadl i osud tzv. druhého pilíře spoření na důchod. Ten proti odporu opozice zavedla Nečasova vláda. Sobotkův kabinet splnil předvolební slib a po nástupu k moci ho zrušil, byť místo toho sliboval ucelenou změnu, žádnou nenabídl. Na souboji o podobu penzijního systému se názorně ukazuje, že dlouhodobá dohoda mezi opozicí a koalicí je iluzí. Zástupcům jednotlivých politických stran a hnutí nejde ani tak o podstatu, ale o momentální zisk v podobě přízně voličů. Nejsou schopni se navzájem respektovat a skutečně dospět k dohodě. Nastavení dlouhodobě udržitelného důchodového systému se tak ČR jen tak nedočká. Změny budou dělány pod tlakem aktuálního stavu státní pokladny a voličských nálad. Proto většinou nepřežijí déle než jedno volební období.