Dalo se čekat, že zrušení mezivládních konzultací mezi slovenskou a českou vládou vyvolá zlou krev na obou stranách. I Kesla tento krok premiéra Petra Fialy pomalu jako konec vztahů se Slovenskem a vyhlášení politické války. Jak to dělá slovenský premiér Robert Fico. Vám v Česku lídr opozice Andrej Babiš? Je ale přehnané si co? I Babiš se v politice dlouhodobě živí tím, že otáčejí spin politických událostí tak, aby z toho měli sami prospěch. A v této disciplíně, kdy se z katastrofy mediálně vytváří vítězství, jsou oba dobří, neboť nemají žádnou morální bariéru, za kterou by neuměli žít. Fico teď bylo zcela zcestně brání suverenitu svého rozhodování, kterou mu na české straně nikdo nebere. Jen obsah těchto suverénních rozhodnutí jaksi neladí se základním nastavením české vlády, takže není proč se scházet. To se ale stává i v lepších rodinách. Šéf ano Babiš zase využije každou maličkost k tomu, aby zkritizoval současnou vládu. Je to legitimní postup, taková je politika. Babišův start na Fialu je ale tentokrát průhledně účelový. Tak jako Babišova kritika podpory Ukrajiny, kterou lídr opozice vytahuje jen proto, že pro jeho voliče momentálně hlavní téma především v tom, že peníze na zbraně pak budou českým občanům chybět jinde. Babiš nemá prakticky na nic ve světě žádný názor. V tom je jeho síla neomezené politické pružnosti. Kdyby se vítr otočil, bude první, kdo bude nadšeně posílat peníze na výzbroj vojáků. Dnešní Babišovo mírové tažení v zájmu českého lidu a vstřícnost této věci vůči Ficovi nemá světonázorový, nýbrž ryze pragmatický politický podtext. V tom se s Ficem shodnou. S hysterizovat událost, aby na politické kritiky dopadla co nejsilnější negativní emoce. Na zvýznamnění Fillova symbolického gesta pracuje i slovenská opozice. Pro ní je to důkaz, že si co je ostuda Slovenska, kde stále polovina lidí věří v západní hodnoty a je přesvědčeno, že Ukrajině třeba pomáhat. I tady je cítit politická pragmatičnost, která nafouknutou nad interpretací zastiňuje skutečný význam kroku české vlády, která přece nezrušila všechno bilaterální fóra, rozpustila společné česko-slovenské rodiny ani nevymazal a společnou historii. A tak paradoxně největší míru střízlivosti prokázal slovenský ministr životního prostředí za slovenské nacionalisty Taraba, který řekl, že privilegovaných vztahů Česka a Slovenska po 30 letech od rozdělení přirozeně vyprchává a společné zasedání vlád nemá smysl. Dostáváme se tak na úroveň normálních vztahů samostatných politik, někdy bližších i vzdálenějších trapu. A slova vlastně platí i pro celou visegrádskou čtyřku, která na vládní úrovni, tedy jako nástroj koordinace společných politik, ztratila smysl jakkoli kulturní, vědecké a jiné úrovni dál nesporný význam mají. Dostáváme se na normální úroveň vztahů, ale není vyloučeno, že také sledujeme jakési civilizační trhání střední Evropy, která v Česku a Polsku chce bránit západní výklad současných událostí, zatímco Maďarsko a Slovensko provozuje vypočítavou multipolární reál politiku. Není to ale nic nového. Takové napětí tu existovalo vždy. Česko se po příštích volbách navíc může snadno obrátit stejným směrem jako Fico a Orbán. Zůstaňme tedy raději u těch normálních vztahů. Skutečná katastrofa může přijít až na podzim roku 2025. Hlavní otázkou dnes je, zdají vládní politici ještě dokážou zabránit.