Po dvou letech působení vlády Petra Fialy, který jako lídr pěti koalice v říjnu roku 2021 slavně porazil Andreje Babiše, se ukazuje, že i v politice platí pořekadlo raději nic neočekávají, abychom byl zklamán. Těch zklamaných bude asi dost, jinak by důvěra v kabinet a jeho vůdčí politiky nebyla tak nízká. Co vlastně přimělo? Vláda dělá tak špatně, že se jí u voličů nedaří. A souvisí to nějak s tím, že se jí nedaří u komentátorů a řady odborníků, kteří vládě chtěli radit a pomáhat. Jakého druhu naše společně prožívané zklamáním vlastně je. Hodně už bylo řečeno špatné komunikaci, o neschopnosti vysvětlovat politiku, o chybějícím směru či cíli, k němuž vláda svou práci vztahuje. Tu by možná nebylo tak zlé, to chybí mnohým. Vláda a politici, to patří. Největší zklamání první. Zdá se z přemíry očekávání, které vyvolaly nejen vládní politici, ale i nesporná volební démonizace poraženého Babiše. Čekalo se potom excelentním politický výkon a místo toho klopýtání, nejistota. Ke všemu přetvářka a neschopnost sebereflexe, zimního přiznání, že něco nejde, že něco podstatně chybí. Výkon Fialovy vlády si s dávným špatný právě v tomto optickém zkreslení, které se někteří snaží paradoxně překročit tím, že znovu vytahují postavu Babiše jako varování, co by mohl přijít, kdybychom zklamání z Fialovy vlády promítal i do volebních preferencí. Přitom zrušení této, jak jsme zjistili, vcelku obludné optiky, kterou jsme tak rádi prohlubovaly, by přineslo daleko důležitější efekt, totiž snížení Fialy i Babiše na obyčejnou praktickou politickou rovinu, níž by se místo osobnostního stylu, charakteru či morálního profilu hodnotili prosté politické kroky v jednotlivých oblastech od hospodářské a sociální politiky po tu zahraniční, obrannou či kulturní. Dostali jsme se do pozice většiny lidí žijících v moderních demokraciích, kteří, jak pěkně ve své knize obyčejné neřesti popisuje člen Škrlová nakonec zjistí, že všichni se na cestě k moci, byť i u moci, přetvařují. Jde jen o to, jakým způsobem jsou pak schopni držet společnost pohromadě, když to praskne. Tedy co jí nabídl jako spojující Linec naději, tmel vizi, utopii, smysl. Kdo je chce žalovat vláda, není zatím úspěšné. Zejména proto, že nic takového nenabídl. V praktické politice se ukázala jako více či méně stejně neschopná či schopná jako předchozí kabinety. Excelentní předvedení ekonomické erudice, která podle Petra Fialy vždy patřila k ODS, se nekonalo, protože ekonomická erudice zřejmě už k ODS nepatří. Nebo už není v ODS nikdo, kdo by jí odvážně prosazoval. Vláda a premiér si občas starají více o vlastní image než o to, co jak a pro koho vlastně dělat. Jak vytvářet jednotlivé politiky, které bývaly centrem vládnutí ve smyslu mládnutí dobrého, které je především zprávou, službou, organizací, asistencí, nikoli panováním nebo pastýřskou mocí. Jakoby právě na tuto zásadní lekci politologie premiér Fiala zapomněl. Nakonec i zklamání z toho, že všichni politici lžou a není koho volit, jež patří k demokracii od nepaměti, je dobré k politickému prozření voličů, kteří se mohou vrátit k rozhodování jiného typu, k posuzování politik a plánů podle toho, jak prospívají, ke společnému, tedy k tomu, co je ve skutečnosti stát. A také co s odkazem na americkou zkušenost popisuje, že citovaná myslitelka Škrlová totiž míra schopnosti inteligentně a samozřejmě přesvědčivě propojovat v rozpravě všechny vrstvy společnosti. Praktická politika bez nároku na morální vítězství předem může být pak polem, když se snadno sejde ODS a ano ke společné starosti a nikomu to nepřijde podezřelé divné. Ti zvrácené Fialova koalice má ještě dva roky na to, aby se takovému řešení vyhnul. To by ale musela kromě lepší praktické agendy začít mluvit jiným jazykem s těmi, kterým chce vládnout. Klidně se před lidem sklonit, ale ve vládě se pořádně narovnat.