Jednou z možností, jak by si města mohla zachránit některou z poštovních poboček, které mají být od července tohoto roku zrušeny, je podle ministra vnitra zavedení tzv. Pošta Partner, jejichž provoz by hradily obce. Vít Rakušan na otázku, proč pošta neprojednávala zavření svých poboček se starosty, odpověděl jednak, že na to nebyl čas, jednak cituji představa, že by kterýkoliv starosta souhlasil s uzavřením pobočky v jeho městě, je iluzorní. Navíc pokud bychom rozhodnutí o tom, která pobočka bude zrušena, přenesli na starosty. Prokázali bychom jim čím medvědí službu sloup a za nepopulární rozhodnutí by padla na ně. Konec citátu. A není. Případná záchrana pobočky je přímo na rozhodnutí starostů, a když to neudělají před občany, budou o ni viníky za zavření jejich pošty nikoli ministr vnitra. Vít Rakušan byl zvolen za Starosty. Osvědčil se jako úspěšný a respektu hodný starosta Kolína. Od by jistě byl první, kdo by proti této jeho nynější poštovní politice brojil.

Jeho obrat, ať ale ne budí pochyby o jeho charakteru. Spíše svědčí o tom, v jak těžké situaci naši politici jsou. Někdy jim nezbývá nic jiného, než se z toho nějak vylhat. A Vít Rakušan to umí docela dobře. Ostatně trend přenášet na starosti, tedy na obce starost o státní veřejné služby, je dlouhodobý, tak obce už v mnoha případech přispívají na základní dopravní obslužnost, autobusovou i vlakovou, financují dopravní kanceláře a kromě toho leckde drží při životě místní konzum i jiné služby, čímž v jejich rozpočtech stále rostou tzv. mandatorní výdaje, což jsou ty, které musí platit, i kdyby nechtěli nebo nemohli. Proto žádná obec nebo venkovské město není schopno investovat bez dotací subvencí. Na státních dotacích závisí i ono nezbytné tzv. zkapacitnění škol a školek. Starosta je také jediný politik, který se musí setkávat s občany, i kdyby nechtěl, a to minimálně čtyřikrát ročně na veřejném zasedání zastupitelstva. Ta někdy trvají dlouho do noci a jsou nervy drásající. Není starosty, který by před zastupitelstvem měl klidné spaní. Nenese odpovědnost pouze za obec, ale přeneseně i za fungování státu v zájmu úsporných státních opatření. Objevují se návrhy na omezování nebo i rušení národních dotací. To jsou desítky miliard korun ročně škrtnutím dotaci. Stát by sice přímo nenaštval žádnou voličskou skupinu, ale venkov by tím velice utrpěl. Napadá mě otázka, neměla by se v této těžké době nově definovat, upřesnit z funkce státu, tedy co může a bude schopen zajišťovat a naopak, s čím už bychom si tak nějak měli poradit sami.