Zhruba od léta začalo hnutí SPD hovořit o tom, že se chystá na vstup do vlády, a to poprvé za skoro devítiletou existenci Okamurova subjektu. A jednostranně zevnitř. Ano, slyšitelné pozvánky užší spolupráci nezní a jako by stále platilo, co prohlásil Andrej Babiš v jedné z debat před volbou prezidenta, že se totiž SPD vládním partnerem ano nikdy nestane. Tehdy se ale hněval, neboť Okamura místo aby jej podpořil, poslal do volby svého kandidáta, baštu nyní už nežijícího. A Babiš cosi jako zradu asi stále nezapomněl, když před pár dny vyhlášení v podstatě opakoval s tím, že si neumí představit s Okamurou spolupráci ani v opozici, natož ve vládě, protože Okamura na ano neustále útočí, lže a nedrží slovo. V témže duchu se vzápětí vyjádřili i čelné političky. Ano, Schillerová s Dostálovou, na což Okamura uštěpačně opáčil, že se ano zřejmě otáčí k ODS. To vše ovšem zaznívá uprostřed kampaně k eurovolbám. Tak to můžeme brát s rezervou. Anebo možná jako promyšlenější taktiku, aby se nepoplašila umírněnější část Babišových voličů, pro něž Okamura je moc extrémní, ale i část příznivců SPD, kteří mají Babišovi zase velmi za zlé restrikce během pandemické krize i příchylnost k EU. To ovšem neznamená, že by při příznivém součtu mandátů po sněmovních volbách na podzim příštího roku k sobě obě hnutí nenašli cestu. Třeba na půdorysu někdejšího a obecně překvapivého modelu opoziční smlouvy. Klaus, Zeman a Babiš má za sebou podobnou zkušenost. Menšinovou vládu s ČSSD přece kryli komunisté, kteří tím ale mnoho nezískali a nakonec vypadli ze sněmovny. Okamura by byl tichým partnerem podstatně důraznějším a za podporu by chtěl co chvíli něco. Pro Babiše by šlo o spojenectví obtížnější, ale přesto představitelné. Stejně jako to, že by se mu podařilo přilákat část po volbách oslabené ODS ospravedlňující se, že zamezuje Okamurovi přístup k moci a jde o obecné dobro. Jenomže rozštípnutí občanských demokratů zatím nic nenapovídá tomu z přelomu let 97 98, kdy vznikla US. Předcházela dramatická kauza Černého sponzorování a prudký rozchod části strany s Klausem. Na něco takového se dá těžko sázet, i když jsou leckteří voliči koalice spolu dnes rozčarováni, k Babišovi nemíří. Hnutí ANO by tedy potřebovala, aby se do sněmovny dostaly nějaké další subjekty. A to se stát nemusí. Nakonec by volební výsledek lehce mohl ano k SPD v sobě připoutat například vznikem jakési odbornické vlády, v níž by neseděli ani Babiš, ani Okamura a další předáci. A šlo by svým způsobem o opoziční smlouvu 2 0. Je to ale vize dost krkolomná. Jenomže původní oponu smlouvu si také tehdy neuměl nikdo představit, stejně jako dnes, že do vlády usedne Okamura coby ministr zahraničí a jiný Fiala, tedy radím do křesla šéfa resortu vnitra. Před něčím takovým nás bude také kampaň současných vládních stran varovat. Především zatímco lídři SPD, povzbuzováni mimochodem dvěma bývalými prezidenty, neustanou ladit formu na vstup do ministerských paláců, v čemž je, ale, aspoň navenek předáci ano poněkud krotí.