Pražský hrad je stát ve státě, ať už umístěním a architektonickou podobou, nebo počínáním jeho nájemníka prezidenta republiky. Dvojnásob to bylo patrné za éry Miloše Zemana, kdy se stal něčím mezi Gottem či skanzenem na straně jedné a nedobytnou pevností na straně druhé. Prezidentská kancelář už v roce 2015 volala po přísných bezpečnostních opatřeních. Tehdy umělecká recesistická skupina Ztohoven, kterou měl Zeman za extremistickou, vyměnila prezidentskou standartu za červené trenýrky, což šlo považovat za projev občanského protestu, ale i za Zemanovo ponížení. Skutečné, nefalšované a drsné restrikce přišly až v roce 2016 poté, co teroristé zaútočili na bruselské letiště a další evropské terče policie i v Česku. Vytipoval a na 600 zranitelných měkkých cílů a Pražský hrad byl první na seznamu. Ke vstupům se nastěhovali bezpečnostní rámy a započalo se s důkladnými kontrolami návštěvníků. Naděje na změnu přišla loni s prezidentskou předvolební kampaní. Snad všichni kandidáti se otevřením hradu zaklínali. Rybník se jim pokusil vypustit ještě samotný Zeman, když se na sklonku svého mandátu, snad aby odcházel trochu oblíbenější, začal u ministra vnitra a policejního prezidenta přimlouvat za zmírnění či zrušení kontrol. Nepochodil. Policie ale slíbila, že bezpečnostní rizika ještě znovu vyhodnotí. Možná v tom byla i politika a čekání na novou hlavu státu. Mnohé fanoušky Petra Pavla zklamalo, že ani s jeho zvolením a nástupem do funkce nedošlo k okamžitému uvolnění vstupu. Dočkali jsme se ale včera za poněkud operetního aranžmá. V 11 30 prezident s ministrem vnitra a policejním prezidentem oznámili změnu bezpečnostních opatření a o půl hodiny později už šli rámy stranou a pěší návštěvníci začali do hradu proudit zcela nerušeně. Teď už víme, že do jeho areálu půjde vstoupit na pěti místech, že prohlídky za použití rámu budou namátkové a že větší role připadne sledování bezpečnostními kamerami. Přesto se stanoviště policistů rušit nebudou. V divokém světě, jejíž obýváme, zůstanou zachována pro strýčka příhodu zde vidím první problém jakési budky či přístřešky strážců Hrad na první pohled hyzdí, stejně jako betonový ježci bránící vjezdu automobilů dál. Je zvláštní, že svému účelu nemá ani teď sloužit vstupní brána gigantu, avšak hlavně otevření sídla českých králů a prezidentů bychom měli chápat v širším rozměru a souvislostech, kam budou turisté nově vpuštěni a s jakými službami mohou počítat. Dobrou zprávou je rozšíření prohlídkových tras. Dojde ale třeba i na klášter svatého Jiří, který je trvale uzavřen. A jak se změní vnější podoba památky, ale i její interiéry. Všichni jsme zvědaví, jak se na Pražském hradě podepíše ruka architekta Josefa Pleskota, který na něm působil už za Václava Havla a slíbil spolupráci i Petru Pavlovi. A nakolik prezident postoupí v dalších aspektech slibovaného otevírání hradu? Přibude kulturních a společenských akcí, stane se Hrad skutečně klíčovým a živým bodem levého břehu Vltavy? Bylo by ideální, kdybychom se do jeho areálu nechodil jen procházet, ale i vzdělávat, bavit, debatovat. Každopádně ruku na srdce, skutečné otevření Pražského hradu musí mít to pocitové. Zasloužím si vědět, že není jen po zuby ozbrojenými příslušníky hlídanou slonovinovou věží. Pro prvního mezi rovnými otevřený hrad znamená otevřenou mysl prezidenta, jeho vůli být tu opravdu pro všechny včetně kritiků a dýchat se společností, ale také politiku, která nebude vycházet z utilitárních zájmů nejvyššího ústavního činitele, nýbrž z potřeb země, v jejímž čele stojí.