Stávka je za námi. Zaznělo při ní hodně silných slov ze strany odborářů i politiků. Teď jde ale hlavně o to, zda byla vyvrcholením nespokojenosti s vládou Petra Fialy, nebo jen startovním výstřelem k ještě ostřejším protestům. Klíčovou odpovědnost za sociální smír nese kabinet. Dosud partnerům v tripartitě nabízel místo dialogu monolog a víceméně pouze oznamoval, co si pro zaměstnance i zaměstnavatele připravil. Pokud se tato praxe změní, je ještě šance nepřivést ČR k příštím sněmovním volbám ve stavu malé občanské války. Opozice přitom bude přilévat olej do ohně, jak jen to půjde. Vláda má stále čas zvážit, zda vzdělání zůstává její prioritou, stejně jako se podívat na svět očima středně a nízkopříjmových domácností sužovaných inflací, drahými potravinami nebo očekáváním vyšších cen elektřiny, vodného i stočného. Konsolidační balíček v platnost vstoupí a prakticky daný je už i státní rozpočet na rok 2024. Debata o platech, mzdách a pracovních podmínkách však nikdy nekončí. I dopady přijatých reforem ještě může pravostředová koalice zmírnit. Stejně tak bude příležitost hovořit o úpravách penzí nebo o stavu školství a zdravotnictví. Podstatné ale je, aby vláda projevila empatii dřív, než se ocitne v podobném ohrožení jako její pravicové předchůdkyně. Není přece náhodou, že ve stranických preferencích už občanské demokraty neporáží jen Babišovo Ano, ale i Okamurova SPD. Smutným zvykem zástupců exekutivy bývá bagatelizace protestů. Jednou slyšíme, že jsou požadavky nekonkrétní, podruhé že se do nich zapojilo málo lidí. Jenže tato slovní ekvilibristika se nevyplácí. Stačilo například, aby premiéru utrousil, že ke stávce není důvod a jsou za ní jen politické ambice odborářských předáků. Nebo aby ministr školství řekl, že požadavky pracovníků v jeho resortu nechápe. A počet stávkujících škol vzrostl z 60 % očekávaných minulý týden na včerejších 74 %. Jisti, že by vše bylo přehlednější, kdyby byl ke stávce jenom jeden jediný konkrétní důvod. Leč je vinou vlády, že těch důvodů se nashromáždilo tolik, až se v tom člověk ztrácí. Společným jmenovatelem je životní úroveň. V době, kdy jsme práceschopní i v důchodu, sotva se lidem obracejícím každou korunu v ruce dvakrát divit, že odmítají nést konsolidaci veřejných financí na svých bedrech. Když vidí, jak vláda není schopná ani ochotná došlápnout si na banky, velké firmy a obecně ty, kteří výrazně bohatnou i za hlubokých krizí. Dokonce ani erár nešetří, jak by mohl. Nebo jste snad slyšeli, že resorty přestanou draze nakupovat externí právní nebo IT služby, když mají k dispozici vlastní experty. Premiér Fiala se mýlí, že protesty přišli pět minut po 12.. Bylo velkorysostí odborů, že trpělivě klepali na dveře ministrů a vyčkávali, zda jejich záměr ještě neobrousí diskuse v parlamentu. Nestalo se. Včerejšek však byl pouze dílčím vysvědčením za vládní aroganci a také zdviženým prstem do dalších měsíců a let, jakkoliv se u nás práce zastavuje a ulice plní jen zřídka. Za kumulace krizí a při zabedněnosti těch, od nichž lidé neočekávají kázání, nýbrž citlivé řešení problému, může být například odstávky výstražné ke stávce generální blíž, než si leckdo myslí.