Tak dlouho jsme politiky kontrolovali, mají-li ve své výbavě boxerské rukavice, jimiž se budou za voliče prát. Až jsme zapomněli na neméně důležitou věc pokoru. Tou se sice kdekdo umí zaklínat, ale když dojde na lámání chleba, není po ní vidu ani slechu. V bojovnosti, neústupnosti a jízlivostí jsou straničtí vyslanci rok od roku s ucelenější. Ovšem schopnost pohlédnout do zrcadla a přiznat si své vlastní chyby dávno ztratili. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Atentát na Roberta Fica nás mohl přimět k sebereflexi, avšak místo toho se pro znesvářené tábory stal další příležitostí chrlení výčitek vůči oponentům. Nic na tom nemění ani všudypřítomné výzvy ke zklidnění atmosféry a navázání dialogu. Když se mají proměnit v konkrétní gesta nebo činy. Vše selže na tom, kdo má sundat nohu z plynu a podat ruku jako první. Vinu připisujeme vždy těm druhým. My přece jenom reagujeme na hrubý pytel hrubá záplata, znělo z ODS, když koalice spolu nechala vyrobit dezinformační plakáty, na nichž šéf hnutí ANO Andrej Babiš hlásá, že pro Rusko udělá všecko. K sypání hlavy popelem se nikdo nemá. Ministr zahraničí za Piráty Jan Lipavský dokonce ještě v neděli označil antikampaň spolu za docela trefnou. Stejně tak se Babiš nikdy neomluvil za to, že prezidenta Petra Pavla a premiéra Petra Fialu pasoval na válečné štváče, kteří nás chtějí zatáhnout do války. Předseda SPD Tomio Okamura zase tvrdí, že členové jeho hnutí jsou vystaveni pogromům, což z významu tohoto slova znamená soustavnému pronásledováni a masivním krvavým útokům. Sotva se pak divit, že na Slovensku narazila dvojice Zuzana Čaputová, Peter Pellegrini, hlava státu končící a přicházející i s tak bohulibou iniciativou, jako je svolání kulatého stolu s lídry parlamentních stran. Nabídku k příměří odmítli dvě vládní partaje. Naopak z nich dál slýcháme, že odpovědnost za rozdmýchávání vášní leží na opozici a liberálních médiích. Jako by to nebyly špičky Ficova směru, které ještě nedávno hecovali dav, aby skandoval, že prezidentka Čaputová je z Jarošova, řekněme slušně, prostitutka. Jenže to jsou minulé války. Pokud se máme vyhnout nárůstu násilí fyzického i verbálního, musíme začít od znova. Když už ne se stolem kulatým, tak přinejmenším čistým. Každý politik slovenský i český by měl předtím, než začne tepat své soupeře, přiznat, čím on sám nepatřičně zahustil společenské ovzduší. Ve druhém kroku by se slušelo uvést, jak přispěje k tolik žádané mu oteplení. Až potom má právo soudit druhé. A buďme ještě přísnější. Stejné nároky by měly platit na média a nás, kteří se v nich snažíme politiku analyzovat. Tepejme třeba ohýbání justice slovenskou koalicí. Připusťme ale, že někdejší nápad posadit do čela speciální prokuratury jednoho z Ficových politických soupeřů nebyl moudrý. Stejně tak je nepřípustný tlak na sdělovací prostředky. Ale přiznejme si, že nad těmi veřejnoprávními udělala kříž už minulá pravicová koalice, která utnula jejich financování z tzv. koncesionářských poplatků a navázala je na státní rozpočet. Toto faktické zestátnění završila volbou ředitele Spojené televize a rozhlasu parlamentem. Dnešní vláda pak na tyto hrátky s nezávislostí médií navázala. Snad pro nás budou varováním. Rozvášněné strany nikdy nepřiznají, že i ony mají máslo na hlavě. Tím spíš by jim to měli připomínat novináři. Pokud odmítáme převzít pravidla džungle, je v konečném důsledku jedno, co bylo. Podstatné je, co bude letos nás v Česku čekají troje volby a za rok vybereme novou sněmovnu. Nechceme-li dopadnout jako na Slovensku, musí se politici od nálepek a urážek vrátit k argumentům a svým příznivcům vysvětlovat, že ti druzí nemají čertovské rohy, ale jenom odlišný názor, což je normální. Dokáží to však?