Navržení schválení, oddálené jmenování a nakonec rezignaci Roberta Fremra na členství v Ústavním soudu není jen zpestření okurkové sezony. Ukázalo se totiž, že vyrovnat se s minulostí, ať už osobní nebo národní, není nic snadného. Netřeba hledat nové věty, neboť ty přesné už napsal Milan Kundera v knize smíchu a zapomnění. Zde jsou. Mirek je přepisovat dějiny stejně jako komunistická strana, jako všechny politické strany, jako všechny národy, jako člověk. Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá. Když to minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a připisují životopisy a dějiny. Konec citátu. Soudce Robert Fremr se před dvěma týdny díval na svou předlistopadovou justiční etapu úplně jinak než nyní. Před senátory uvedl, že nesoudil politické kauzy a zřejmě byl o tom skutečně přesvědčen. Nezákonné opuštění republiky nebo vandalismus byly tehdy běžné trestné činy. A jak podotkl prezident Soudcovské unie Libor Vávra, odmítnout je muži a ženy v taláru mohli akorát tak slovně u kávy mezi přáteli. Najde se zajisté spousta lidí, kteří budou tvrdit opak. Mohli se přece nechat přiřadit na civilní úsek nebo odejít do advokacie. I tací se asi našly. Bylo jich ovšem nepatrné množství. Ostatní soudili jako na běžícím páse, protože tak to zkrátka bylo. Bývalá ústavní soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová k tomu v ČT řekla nemůžeme si dovolit soudit minulost optikou přítomnosti, která je vybavená novými poznatky, zkušenostmi a zejména časovou rezervou. Toto je sousední na dálku, jež není konfrontován s realitou, v níž justice fungovala. Robert Fremr se snažil několik dnů vysvětlovat, že si případy emigrantů nebo Olšanském hřbitově rozhodně nevybíral. Ty první byly trestním soudcům přidělovány podle počátečních písmen jmen obžalovaných, druhý dostal na stůl, protože šlo o mladistvé, což byla agenda jeho Senátu. Mluvil také třeba o tom, že svědectví spoluvězňů jsou běžnou záležitostí i v současnosti, přičemž tenkrát nemohl tušit, že vypovídají na pokyn StB. Jeho obhajoba byla marná a ve světle dnešních znalostí nejen nicotná, ale též jaksi trapná, nesebekritická. Což ovšem neznamená, že její faktografická podstata nebyla pravdivá. Robert Fremr by jistě chtěl tuto kapitolu ze svého života vymazat. Stejně jako komunističtí propagandisté vyzmizíkovali elementy se z balkonu a nechali z něj jen tu beranici na Gottwaldově hlavě. Historici by se toho měli vyvarovat. Morální integrita doktora Roberta Fremra a jeho charakterová způsobilost stát se členem elitní ústavní patnáctky je jedna věc. Zcela jiná je chod justice za socialismu. Reálný podíl jednotlivých soudců na justičních zločinech. V touze odkrýt Urválkovi pohrobky by děje dopravci neměli sklouznout k povrchním odsudkům a historickým výkladům na někoho ukázat palcem dolů a jiného milostivě nechat být jen proto, že se to hodí do dnešního chrámu.