Byla to velká diskuse, která nakonec skončila patem. Původní návrh na zrušení státní podpory stavebního spoření neprošel hlavně proto, že by stát musel ještě pár let doplácet na staré smlouvy. Snížení podpory na polovinu, tedy na představených 1000 korun za rok, si už ale politici v minulosti několikrát vyzkoušeli. Poprvé v roce 2004, kdy se podpora snížila ze čtyř a půl 1000 na 3000 a podruhé v roce 2011, kdy klesla na současné 2000 korun za rok. Stoupla také částka, kterou si člověk musí naspořit, aby na maximální podporu státu vůbec dosáhl. Podpora za historii stavebního spoření klesla z 20 % ročně na současných 10 a v příštím roce pět %. Protáhla se rovněž doba povinného spoření z pěti na šest let. Inflace od začátku stavebního spoření mezitím snížila hodnotu peněz o víc jak 70 %. Přesto všechno zůstalo stavební spoření oblíbeným produktem. Za prvé proto, že i přes neustálé změny byla státní podpora za oněch povinných pět či šest let podstatně výhodnější než jakýkoliv jiný spořící produkt pro lenochy. Tady pro lidi, kteří nechtějí sledovat ceny dluhopisů a akcií, koukat na vývoj na trhu fondů či přehazovat peníze na termínované vklady. A za druhé investovaná i naspořená částka nebyla až tak ohromující, aby po většinu historie za podobnou námahu stála. Pro řadu klientů stavebních spořitelen ještě důležitější než samotné spoření byla možnost získat úvěr. V historii totiž byly stavební spořitelny schopné a financovat to, co banky odmítaly. Klasickým příkladem byl nákup družstevního bytu, kdy si člověk kupuje podíl v družstvu, a nemůže proto byt dát do zástavy, což je nezbytným požadavkem pro získání hypotéky. Podíl družstevního vlastnictví na trhu nemovitostí sice prudce klesl, v minulosti šlo ale o nespornou výhodu stavebního spoření. V současnosti stavební společnosti lákají na levné úvěry, které možná nestačí na nákup bytu ve větším městě, úrokově ale vychází podstatně levněji než klasická hypotéka nebo bankovní úvěr. Týká se to ovšem pouze u úvěrů ze stavebního spoření, které může klient získat až poté, co má u spořitelny část peněz naspořených. Pokud chce úvěr hned oproti bance neuspoří. Stavební spořitelny se uvědomují, že s podporou státu, která má podle návrhu vlády klesnout na tisícovku, nikoho neohromí. Navíc kvůli vysoké inflaci peníze ztrácejí prudce na hodnotě. Takže jestli na začátku bylo možné ze stavebního spoření pořídit garsonku, posléze zase zařídit kompletní kuchyni. Tak teď je to tak na výměnu jednoho špaletového okna ve starém činžáku, což po šesti letech není zrovna strhující. I proto stavební spořitelny vsadili na úvěry a spojil je s úsporami energie. Vládu tím oslovily natolik, že souhlasí s prodloužením podpory. Stavební spořitelny tak nyní mají sloužit jako poradenská centra energetických úspor a klientům by současně mohli vyřídit státní dotace. Otázka, zda je to přesně úkol pro stavební spořitelny v rámci státního programu na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie. Ministerstvo průmyslu a obchodu už existuje poradenská síť kvalifikovaných energetických poradců a samotné dotační tituly pro veřejnost by měly být natolik jednoduché, aby za ně žadatel nemusel platit prostředníkům. Každopádně stavební spoření přežilo. Jen není jasné, zda je čeká druhý dech, anebo také škytavka před definitivním koncem.