Parlamentní volby v Polsku, v nichž Kaczynského strana Právo a spravedlnost navzdory svému vítězství ztratila většinu v Sejmu, a tím i vládu nad zemí, budou mít významný dopad na celou EU a samozřejmě i na ČR. Tím spíš je hodno pozornosti, jak se k výsledku voleb postaví nejsilnější vládní strana ODS, která až dosud projevovala zvláštní slabost pro Kaczynského autoritářský styl vládnutí, ať již byli v opozici nebo ve vládě občanští demokraté, zatvrzele mlčel i k tomu, jak Právo a spravedlnost postupně podrývá zásadní instituce demokracie a právního státu. Vrcholní politici ODS nejenže přehlíželi, ale někteří z nich i bagatelizovali počínání Kaczynského, který bez zábran zneužíval vládní většinu k pokřivení demokratických zákonů, k okleštění nezávislosti soudů včetně toho ústavního, a také k úplnému podřízení státních médií vládní kuratele. Nyní nebude zejména pro ultra konzervativní křídlo ODS jednoduché vstřebat, že Kaczynski vypadl ze hry o další vládu a nový kabinet bude dřív nebo později sestavovat trojice dosud opozičních demokratických sil, mezi nimiž vévodí Občanská koalice Donalda Tuska. Ve vedení ODS to vyvolává zmatek, o němž leccos napovídá i přestřelka mezi předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a europoslancem Janem Zahradilem. Když Vystrčil označil za povzbuzující výsledek, že volby dávají silnou naději Tuskově demokratickému táboru na sestavení vlády. Vyprovokoval tím Zahradila k uštěpačné poznámce. Předseda Senátu z ODS se raduje nad porážkou naší oficiální partnerské strany ze strany evropských konzervativců a reformistů. V této epizodě se ovšem zračí mizérie tvrdého jádra ODS, jemuž nečiní potíž kvůli ideologické spřízněnosti s ultra konzervativním a protiunijním zaslepencem Kaczynským ignorovat jeho systematické utahování autokratických šroubů. Pokud ovšem k takovému vykuchávání demokracie mlčel a nadále mlčí i Petr Fiala. Pak jsme svědky zvláštního paradoxu. Vždyť právě lídr ODS dokázal sešikovat demokratické síly v Čechách do dvou efektivních koalic a jen díky tomu porazil v minulých volbách Andreje Babiše, oligarchu, který se svým hnutím ANO zdaleka nepokročil při uchvácení demokratického právního státu tak daleko jako Jaroslaw Kaczynski. Ovšem také proto, že byl odstaven od moci hned po svém prvním premiérském období. Lze dokonce říci, že to byl právě Petr Fiala, který jako první ze soudobých vůdců postkomunistické střední Evropy předvedl, že nacionální a sociální populismus lze porazit i v jeho nejtvrdší trumpovskému podobě. Právě to také mohlo být jednou z inspirací protřelému politiku Donaldu Tuskovi, který rovněž dokázal shromáždit efektivní spojenectví a není předvedl, že autokrata lze v demokratickém zápase zbavit moci i poté, co si po osm let v čele státu utvářel podmínky pro své vládnutí na věčné časy. Jak Petr Fiala, tak Donald Tusk jsou tedy před určeni k úzkému spojenectví už jen svým vítězstvím nad silami destrukce. Právě takovými, jež nyní naženou k sobě staronového slovenského premiéra Roberta Fica z prokremelských vládce Maďarska Viktorem Orbánem.