I když se v poslední době sice nesměle i u nás ozývají hlasy, že na konflikt v Gaze nelze pohlížet černobíle, ČR je známá svou podporou Izraele. Naše podpora se ovšem projevuje především okázalými gesty. Premiér Fiala prohlásil, že Česko bude hlasem Izraele v Evropě. Naši ministři se fotili na proizraelské demonstraci s izraelskou vlajkou. Ministryně Černochová chtěla kvůli Izraeli vystupovat s OSN. Tato okázalost přinesla některé podobně okázalé protiakce, když třeba Nigérie na poslední chvíli zrušila premiérovi Fialovi oficiální návštěvu, nebo když Saúdská Arábie zrušila jednání s ministrem Síkelou. Jednostranná podpora Izraele příliš nepřekvapuje u národně konzervativních stran, ale kupodivu je součástí daleko širšího konsensu liberálních a proevropských stran i většiny novinářů. Je otázkou, proč právě Češi chtějí být hlasem Izraele. Po druhé světové válce jsme sice Izraele dodávali zbraně, ale tenkrát byla podpora židovského státu součástí politiky Sovětského svazu, jehož přání jsme již tehdy plnily. Jakmile Stalin zjistil, že se Izrael nestane součástí socialistického tábora, tato podpora ustal a naopak během vlády komunistické strany jsme podporovali palestinské hnutí odporu a Jásir Arafat byl jeden z našich největších přátel. Pokud bychom se chtěli ponořit do hlubin národního podvědomí, možná bychom v současné podpoře Izraele objevili špatné svědomí za naše chování k Židům v době okupace? Nebo jsme jako národ, který se nikdy nebránil, oslněni celonárodním odhodlání Izraelců bránit se zbraní v ruce právo na existenci vlastního státu i proti všem. Domnívám se ale, že hlavním důvodem je naše tendence vidět stále politiku jako boj dobra se zlem, nikoli jako střet různých zájmů. Polarizace současné politické debaty prostě velí postavit se jednoznačně na jednu stranu konfliktu. Schází nám jakákoli diferenciace. V našem nadšení ztotožňujeme Izrael s krajně pravicovou vládou i s tamními osadnickými stranami, jejichž politika je silně problematická. Nakonec většina Izraelců činí současnou vládu Benjamina Netanjahu odpovědnou za ocenění možného útoku z Gazy. Útok Hamasu samozřejmě předčil všechny možné představy o lidské krutosti. Jeho současná taktika schovávat se v nemocnicích, školách a civilních obětech je stejně nelidská, ale vzhledem k utrpení a počtu civilních obětí v Gaze. I největší spojenec, Spojené státy, kritizují Izrael za to, že nedokáže ochránit civilisty. Zastavení bombardování Gazy vyzvala i řada evropských státníků. Západní politici nezpochybňují právo Izraele na obranu, ale pokládají například za nepřijatelné pravidlo, že za jednoho zabitého Žida by měl zemřít x násobek Palestinců. Většina západní veřejnosti byla otřesena krutostmi spáchal Hamas sedmého října. Nyní ale stejně otřesena tím, co vidí v Gaze. Jak řekl francouzský prezident Macron v rozhovoru pro BBC, válečné násilí dopadající disproporčně na děti a civilisty, je neospravedlnitelné, ať již se jedná o děti a civilisty židovské nebo palestinské. Naši politici se při různých debatách, například během té o migraci rádi hlásí západní křesťanské civilizaci. Pokud to myslíme vážně, měli bychom být mnohem víc na straně obětí, ať již patří k té či oné straně konfliktu.