Kdyby u nás ještě nedávno dopadly volby podobně jako nyní v Polsku, počítali bychom s tím, že si možná i rok na řádnou vládu počkáme. Volby v Polsku vyhrála dosud vládnoucí strana Právo a spravedlnost. V parlamentu ale nevytvoří vládní většinu a já jsme straně. Má ale svéhlavého prezidenta, který fandí, vzešel z nich, a ač nemá šanci na vládnutí, dostala možnost prvního tahu by to v Česku. Pak by podobně svéhlavý prezident tvořivým výkladem české ústavy umožnil vládnout svým milencům bezmála libovolnou dobu. Má na to navíc dva pokusy. Ne tak v Polsku. Prezident Duda sice jmenoval premiérem Mateusze Morawieckého, muselo ale vědět, že jeho nominant nemá v parlamentu šanci. Ani Dudovo trucování nemá šanci trvat déle než 28 dní. Zatímco česká ústava háže pojmy jako neprodleně bez odkladu a přitom hoří ve výkladu. Bezodkladná reakce prezidenta se může natáhnout na několik měsíců. Duda musí nejpozději do 14 dnů od voleb vyjmenovat celou vládu a ta má nanejvýš dalších 14 dní, aby předstoupila před starým a požádala o vyslovení důvěry. Tu přirozeně nedostane. Den nato do premiérského křesla usedne Donald Tusk, předseda strany druhé v pořadí. Ne proto, že by polský prezident přišel k rozumu a přestal rozhodovat duchu politického zájmu své strany, ale proto, že ústava mu druhou šanci nedává. Premiéra jmenuje předseda parlamentu, funkcionář, který byl ustaven zvůle povolební většiny. Poláci při tvorbě své ústavy patrně vycházeli ze svých špatných historických zkušeností. Nebáli se proto ústavu pojmout poněkud pragmatičtěji jako kuchyňský recept. Češi sice vycházely z chvályhodného předpokladu, že ti, kteří formují základní praktické politiky, nutně jsou osobnostmi na co s ulicí. Veřejný zájem nad osobní či stranický z povahy osobnostmi nanejvýš ušlechtilými, vykazující se jistými prvky božskosti. Božský nebyl jen císař František Josef, ale i prezident Masaryk. Ne, chtěli jsme vidět, že nejen Zeman, Klaus, Havel, ale i Masaryk brutálně mluvil do povolebního sestavování vlády. Pro Poláky poslední ctihodnou institucí není panovník, ale parlament, a to už z doby tzv. šlechtické republiky. Řeči pospolité, tedy věci obecného zájmu, my bojujeme. Republika sice nepřekládáme, ale nedomýšlíme ani jeho latinský význam. Nejméně dvě století měli Poláci jen špatné zkušenosti s panovníky, ať už šlo o ruského cara, pruského krále či rakouského císaře. Za to parlament jako první mezi rovnými na své ctihodnosti. Někde na trati byl panovník, ať už je to císař, král anebo prezident, je pro Poláky podezřelou osobou schopnou svéhlavosti a stranickosti. Proto tam, kde je to možné, mu přistřihávají křidélka. Poláci, ač volby nedopadly jednoznačně, mohou počítat s tím, že vládu pyšnící se důvěrou parlamentu budou mít nejpozději v polovině prosince. My v obdobném případě bychom se na takovou vládu mohli sice také těšit někdy v prosinci, ale následujícího roku.