Pochybnost komentátora polského deníku Rzeczpospolita stojí za úvahu, prosadí-li se podmínky spolupráce tak, jak je vymezuje zatím nejvíce nadějný kandidát amerických republikánů Donald Trump, že Amerika v případě ohrožení přijde na pomoc jen těm státům, které do obrany investují dostatečný počet finančních prostředků. Ve skutečnosti tak předznamenají plíživý konec Severoatlantické aliance. Komentátor je přesvědčen, že Trump Polákům na pomoc nepřijde. Ačkoli léta na armádu vynakládají více než tři % HDP, nebude mu to stát za to sáhnout pro ně prstem. Jestliže sousední velké země Německo nebo Francie budou s obdobným závazkem na štíru. S obchodnického hlediska se to nevyplatí. Obchodnické hledisko, jež do mezinárodních vztahů zatahuje Trump, je slovo do pranice a přesně vymezuje jeho motivaci. Platí pak zásada, již se naučil jako makléř s nemovitostmi. Vždy musí být něco za něco. Tak ale a je to jedině dobře. Solidarita a spolupráce mezi demokratickými státy jednoduše nefungují, a to nejen v otázce obrany a bezpečnosti. Dnes považujeme za naprosto samozřejmé, že v EU jsou státy, které do společných podpůrných fondů přispívají více, než se jim v součtu dostane nazpět. Jsou čistými plátci a státy, které více berou, než platí, čistí příjemci. Až na pár sebestředných extremistů to nikomu nepřijde divné. Unie si klade za úkol dosahovat postupného vyrovnávání ekonomické úrovně jejích jednotlivých členů. To ale nelze, pokud by ze společné kasy chudší nedostávali podstatně víc, než dostanou ti nejbohatší. Co platí pro jednotlivce? Že se jejich ochota chovat se svobodně a současně odpovědně odvíjí od míry jejich materiálního zabezpečení, platí i pro celé společnosti. Evropa zůstane demokratickou jen tehdy, stanou-li se její členské státy srovnatelně bohaté. Podobná zásada mlčky platila v době studené války mezi státy Severoatlantické aliance. Prvořadým zájmem Spojených států nebylo jen bezpečnost zemí západní Evropy neustále ohrožována imperiálními choutkami Sovětského svazu a jeho satelitů, ale i souběžná snaha co nejrychleji dosáhnout jejich hospodářské obnovy po zničující válce. Demokracii se totiž v zemích hospodářsky rozvrácených nedaří. Tak to Římě bezpečnosti Amerika vzala na sebe a umožnila západní Evropě plně se soustředit na svoji hospodářskou obnovu. Platilo tehdy dej na obranu tolik, kolik můžeš. Jedním slovem. Americký deštník nad západní Evropou byl pro evropskou demokracii benefitem. Doba se ale změnila. Nezměnily se ale návyky z dob minulých. Evropa si velmi nerada začala zvykat na to, že deštník rozprostřený Američany je věcí minulosti. Pominuly už důvody pro to, aby se evropské země valně nestarali o vlastní bezpečnost. Ta proměna ale neznamená, že se s bezpečností dá a bude kupčit. Znamená to jen, že po letech solidarity Ameriky s Evropou přišla chvíle, kdy se Evropa ve vlastním zájmu musí umravnit a dílem se solidarizovat se svými americkými bratranci.