Současná pře o ministra spravedlnosti Pavla Blažka dobře ukazuje, že by se média měla věnovat nejen tomu, o čem se zrovna hádají politici, ale i tomu, co je doopravdy podstatné. Česko je od sestavení vlády Petra Fialy uprostřed zatím největší vnitrokoaliční hádky. Členové nejmenší koaliční strany, tedy Pirátů, požadují po svých poslancích ministrech, aby navrhli odvolání ministra spravedlnosti Pavla Blažka z vlády. To zjevně ministrova domovská strana ODS odmítá připustit. Je navíc velmi nepravděpodobné, že by premiér dopustil sesazení člověka, který ho vytáhl do nejvyšších pater politiky. Piráti jsou tak neřešitelné situaci. Buď lídři strany budou ignorovat přání členské základny, což nabourá jejich obraz strany permanentní digitálním vnitrostranické demokracie, nebo přání členů splní a ODS spolu s dalšími koaličními stranami odmítne Pirátům vyhovět, pak mohou piráti stáhnout vládě podporu svých čtyř poslanců, což však vládu nepoloží. Anebo budou pirátští lídři dělat, že se vlastně nic nestalo, což začne nebezpečně připomínat nedůstojnou roli ČSSD v minulé vládě. Ano, věc už je tak politicky zamotaná, že médiím bohatě stačí informovat o aktuálním dění této tragikomedie. Neměla by ale být i povinnost médií své čtenáře, posluchače a diváky informovat o podstatě Blažkových problémů. Rozbuškou současné krize okolo Blažka byla jeho schůzka s faktickým vládcem Pražského hradu za éry Miloše Zemana Martinem Nejedlým. Ten je obecně vnímán jako exponent ruských zájmů v Česku a každý soudný politik se mu vyhýbá. Na druhou stranu je absurdní až nyní Blažkovi vytýkat kontakty se svým starým známým. Pokud je Nejedlý opravdu pro Piráty tak toxická figura, nikdy neměli přistupovat na způsob, jakým vláda Petra Fialy vznikla. Předseda ODS Fiala se rozhodl k funkci premiéra dostat s mírným přístupem vůči Zemanovi a spojkou na Hrad byl právě Blažek. Během podzimu a zimy 2021 se ale vůbec nezdálo, že by Blažkova role komukoliv vadila. Naopak vládlo obecné přesvědčení, že rozhodne. Leč smírné vyjednávání byla ta správná strategie, jak co nejrychleji sestavit pěti koaliční vládu a vyhnout se tomu, aby si Zeman na truc jako svou první premiérskou volbu vybral nějakého svého pobočníka. Je jistě v pořádku, když se nyní jedna politická strana či třeba nátlaková občanská skupina rozhodne zdůraznit nepříliš vábné vazby ministra. Nicméně rolí médií je ale přinášet souvislosti, a tedy i celý obrázek toho, co se vlastně děje na Blažkově kauza. Je zajímavé, že se nyní tak úporně řeší Blažkův dlouholetý známý Nejedlý. Zároveň jako méně závažný je brán jeho velmi nevybíravý nátlak na justici. Jeho extrémní zájem o kauzu kupčení s městskými byty v Brně, která se týká jeho známých, je nepřijatelný sám o sobě. Blažek tomu využívá veškerých nástrojů, které má jako ministr spravedlnosti po ruce. Představme si, že by podobně extrémně na justici tlačila jeho předchůdkyně z éry Andreje Babiše Marie Benešová, již by měla jistě zaplněná náměstí protestujícími. Věcí, za které by se měl Blažek zpovídat, je však mnohem více. Jen velmi malý mediální zájem v poměru ke své důležitosti vyvolal návrh zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, který na vládu přinesl a prosadil právě Blažek. To je ten předpis, podle kterého by stát snad mohl v budoucnosti ovládnout větší díl energetického kolosu ČEZ. Leč § pravděpodobně kolidují s ústavou i evropským právem. Ministr přitom nikdy hodnověrně nevysvětlil, proč něco takového vláda prosazuje, a ani k tomu nebyl médii příliš nucen. Média samozřejmě nemohou ignorovat politický provoz. Ten určují politici. Tím spíše to platí, když jeden koaliční partner je na hraně vystoupení z vlády. Nicméně zároveň je povinností médií neustálá snaha o co nejpřesnější a nejkomplexnější popis reality. A ta v případě Blažka skutečně není jen o tom, že se stýká se svým jedním dlouholetým známým.