Jsou lidé, po jejichž odchodu náš smutek těší. Když si uvědomíme, jaké štěstí bylo být s nimi na světě, tak to mám i s Danou Němcovou, která nás skoro symbolicky opustila den po Velikonocích. Jak by si je právě ona mohla nechat ujít? Záplavě vděčných vzpomínek na její statečnost, toleranci a ochotu pomáhat druhým lidem, se trochu pozapomnělo na to hlavní, kým byla ženou víry. Proto svátky utrpení, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista prožívala nikoli jako pouhé tradiční zvyky, ale jako cestu, jíž musí procházet každý z nás proto, aby mohl naplnit svůj lidský úděl a poslání přinášet oběť pro druhé. Důkazem, že to nejsou jenom prázdné náboženské fráze, je právě její život. Odvíjel se v době, kdy katolické křesťanství po druhém vatikánském koncilu pomalu a těžkopádně nastoupilo cestu vyrovnání se s moderním světem. Manžel Dany Němcové Jiří, psycholog a filozof, patřil k nejaktivnějším katolickým intelektuálům, kteří vykročili vstříc modernímu myšlení a hledali cesty, jak víru pochopenou novým způsobem učinit srozumitelnou současným lidem formovaným jedou. Vynikal schopností rozpoznat v aktuální produkci perspektivní autory a směry, osvojit si jejich uvažování a zprostředkovat domácímu publiku možnosti, které otevírají v dialogu a polemikách nejen s reformující mise marxisty, ale i s katolickými tradicionalisty se tak se svou ženou ocitl ve dvojím ohni. K novému a od dětinských představ oproštěnému pojetí víry založenému na otevřenosti náleželo také pochybování, hledání, vyrovnávání se s novým a nečekaným, překračování toho, co je dané a samozřejmé, odpoutání se od minulého, které nás zotročuje, a vstřícnost vůči tomu, co přichází, ale také přívětivost a tolerance, tedy snášenlivost vůči těm, které nesnášíme, citlivost k tomu, co je trápí a pohotovost jim pomoci. Tato moderní víra není završením té staré, ale odhalením toho, čím vždy byla, anebo alespoň měla být. Myslím, že Dana Němcová pochopila, že taková víra není věcí pouhé teorie, abstraktních úvah, ale tím, co máme sami uskutečnit. K čemu by bylo slovo, kdyby se nestalo tělem a čím dobrá myšlenka, kdyby se nestala skutkem? Tím, co jsme na této ženě obdivovali a o čem mluví s obdivem lidé, kteří znali, bylo právě projevem jejich víry v každodenním životě. Měla ráda lidi a její láska byla praktická. Pomáhala. Ne proto, že by tu pomoc brala pouze jako mravní povinnost, ale jako radost, kterou si můžeme navzájem poskytovat. Podobně radostný byl i její vztah k smrti. Nebrala jí jako zkázu života, ale jako jeho naplnění a vyhlížela k ní s nadějí. Na pohřbu jednoho našeho společného přítele mi řekl a odešel za lepším. A tak tedy i já beru její odchod. Šla prostě za lepším.