Genderová nerovnost zůstává i nadále vážným problémem naší země. Změny k lepšímu sedí jen velmi pomalu a jen v některých oblastech. I tak by se daly shrnout hlavní body z nově zveřejněného indexu genderové rovnosti pro rok 2023. ČR se v něm umístila třetí od konce na 25. místě, což je o dvě příčky horší výsledek než v roce 2022. V bodovém hodnocení výrazně zaostává za evropským průměrem. Česko si v porovnání s minulým rokem v samotném bodování polepšil, jenže o zanedbatelných 0,7 bodů. Index genderové rovnosti měří postavení a úroveň žen a mužů na trhu práce, ve vzdělávání, v rozhodovacích pozicích a dalších oblastech života. Ředitel odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády Radan Šafařík uvedl, že některé aspekty zprávy jsou i pozitivní. Třeba umenšování tzv. pick-upu rozdílu v platech mezi muži a ženami. Ten klesl z 22 % na % 15. Zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klaus Laurenčíková zase ve vyjádření ke zprávě uvedla, že genderové nerovnosti jsou dlouhodobým problémem naší společnosti. Podle ní ale jejich řešení považuje vláda Petra Fialy za jednu ze svých priorit. Podobná prohlášení ale zní v kontextu trvale tragického umístění na samém spodku žebříčku až moc optimisticky. Hlavně s přihlédnutím k výrazně konzervativním tendencím, které vláda Petra Fialy má. Výsledek, kterého Česko dlouhodobě dosahuje, jedním slovem ostuda. Dobře to ilustrují hned dvě oblasti péče, v níž u nás panují největší rozdíly mezi muži a ženami v rámci celé EU a v zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, ať už jde o oblast politiky, veřejných institucí nebo vedení firem. Tady Česko získalo jen 30 bodů ze 100 možných. To, jakým způsobem je u nás rozdělena moc, má přímý dopad na společenské priority. Ve chvíli, kdy je dlouhodobě nějaká skupina marginalizována vizí ty oblasti, které jsou na ni více navázané. V případě žen a jejich rovnějšího zastoupení jsou to kromě již zmíněné péče i další otázky důležité pro naši každodennost slaďování vzdělání, zdravotnictví nebo třeba problematika domácího nebo se globalizovaného násilí. Ty všechny totiž vykonávají nebo že zažívají častěji ženy. Přesto však o nich na nejvyšších úrovních nemohou rozhodovat, a tím ani o své vlastní přítomnosti nebo budoucnosti. Rovnoměrné zastoupení není samospásné, ale pokud chybí jí, strukturální nerovnosti se dále řetězí a prohlubují se jejich dopady. To pak znovu pociťují ti zranitelnější členové a členky naší společnosti. Nejde přitom jen o to, že se stát takovým chováním dobrovolně připravuje o důležitý společenský i ekonomický potenciál, který s sebou genderová rovnost nese. Jde především o to, že za tabulky, čísly a grafy se skrývá celá 1 společenská skupina, které se u nás zkrátka žije hůř, protože jí stát staví do cesty nesmyslné bariéry. Ta skupina se jmenuje jednoduše ženy a tvoří hned celou polovinu společnosti.