Konfliktů, které se nesou na ose sporů dvou vysoce zranitelných skupin u nás, Romů a Ukrajinců, přibývá. Naposledy se během prvního prázdninového víkendu odehrálo romský pochod v Pardubicích a sjeli se na něj desítky Romů z celé republiky. Důvodem pro něj byla potyčka, která se měla odehrát právě mezi Romy a Ukrajinci. Situace je vyostřená od incidentu v Brně, který stál jednoho z Romů bohužel dokonce i život. Ačkoliv by se na tyto problémy dalo dívat různými optikami, včetně těch, které budou romské spoluobčany a spoluobčanky obviňovat. Je třeba jít dál a zamyslet se nad tím, co vlastně k vyostření situace vedlo a jak tyto hluboce usazené problémy změnit. Na začátek je třeba říct dvě podstatné věci. Tou první je skutečnost, že mezi Romy a Romka my je celá řada těch, kteří chápou postavení válečných uprchlíků z Ukrajiny, solidarizují s nimi a pomáhají jim. Tito lidé se vůči proti ukrajinskému narativu vymezují. Dělají to aktivně a s velkým zápalem. Upozorňují na to, že právě tyto skupiny z okraje by měly spolupracovat a vzájemně se podporovat. Tou druhou podstatnou skutečností je pak fakt, na který upozorňují různí sociologové, antropologové, čili ne přímo z romských komunit. Romové se cítí ohroženi, protože sami ví, jaké je to čelit sociálnímu vyloučení. Bojí se, že je příchod uprchlíků připraví o práci, často nelegální načerno, ale alespoň nějakou. A mají pocit, že zatím jsem z Ukrajiny. Stát pomáhá, na ně se dlouhodobě kašle. Právě tento pocit, který přitom znají i lidé z majority, je a bude v základu většiny vyhřezl. Těch problémů, jejichž jsme nyní svědky, věci má navíc poměrně jednoduše. Česko je dlouhodobě kritizováno za svůj přístup k romské menšině. Neustále se řeší, že diskriminace, které Romové čelí, je každodenního charakteru. Od bydlení, práci, vzdělání přes další oblasti, které určují kvalitu života. Právě z Romů a Romek se během dekád stali obyčejní sprostí podezřelí, ke kterým je možné dovolit si takřka cokoliv. Stačí si vzpomenout na různé represivní zákony, jako byla slavná nulová tolerance, které byly ve svém jádru vysoce rasistické. Především lokální politici a političky se z Romů po léta dělají terče. Staví na nenávisti proti romské menšině. Svůj populistický politický styl, někdy podprahově, jindy otevřeně nenávistným slovníkem typu paraziti nebo nepřizpůsobiví. To vše se nyní dere na povrch právě v kontextu všech ostrakizace, kterým Romové u nás čelí, se ukazuje, že víc než obyčejná sociální zranitelnost je důležitá i barva kůže. Předsudečné chování, se kterým se Romové setkávají, stojí na českém anticikanismu, což je speciální termín pro ne možná přímo nenávist, ale neustále podezírání Romů, se kterým oni musí každý není bojovat, a to od samého dětství a v úplně běžných situacích, jako jsou interakce na dětských hřištích nebo pobyt ve škole. Pochopit, co Romové zažívají, jak je to ovlivňuje a jaké pocity to v nich zanechává. Jak jim to brání v normálním životě. To je klíčem pro zarámování všech současných zatím malých nepokojů. Pokud nechceme, aby se to různé skupiny stavěli proti sobě, je třeba opakovaně vnáší do české společnosti princip solidarity jak u stavební kámen porozumění, nikoliv jako instrumentální kalkul, který se hodí tu jedněm a tu druhým, ale reálně nemá žádný obsah a ne usiluje o zlepšení poměrů u těch, kteří se ne vlastní vinou ocitli na okraji.