Tzv. Vítězný únor z roku 1948 spojoval minulý režim se všelikými úspěchy, často pofidérní či zcela smyšlené povahy. Mezi nimi se nezmiňoval jeden zcela hmatatelný, kterým bylo zrození Severoatlantické aliance. Rok po komunistickém puči v Praze spojila tucet zakládajících členů NATO vůle čelit expanzi sovětského ruského impéria. Napjaté první desetiletí, kdy se ve východní Asii východ se západem několik roků přímo utkával. Na Korejském poloostrově mírně otupila karibská krize, kdy si vedení v Bílém domě a v Kremlu připustili možné důsledky stavu, který Albert Einstein vystihl příměrem, že důsledky jaderného konfliktu by byly tak zničující, že další války i se vedly leda tak klacky a kamením. Paradoxně toto poznání sice vedlo ke snahám zavést kontrolu zbraní hromadného ničení a ke krátkému období détente, neodstranilo však chronickou podezíravost, že druhá strana chce pokradmo získat výhodu umožňující překvapivý vítězný úder. Výsledkem byla 80. léta, kdy na to odpovědělo na rozmístění sovětských raket středního doletu s atomovými hlavicemi jednoduchou nabídkou buď rakety stáhnete, nebo tak říkajíc dorovnáme sázky. Zatímco na východě komunistické režimy pořádali své oficiózní demonstrace, na západě vlády čelili protestům, kde míroví aktivisté třímali defétistické slogany raději rudý než mrtvý. Oteplení do vztahů mezi NATO a Varšavskou smlouvou přinesl až nástup Michaila Gorbačova do Kremlu a následující rozpad sovětského bloku otevřel dveře ke sbližování mezi Severoatlantickou aliancí a někdejšími sovětskými satelity. Ale rozšiřování, kdy první trojici nových členů tvořil Česko, Maďarsko a Polsko, předcházela na půdě amerického Kongresu nesnadné politická debata a významnou roli zde mezi jinými se hrát dnešní prezident Joe Biden. Tehdejší senátor při návštěvě Prahy hostitelům řekl větu, která dodnes nepozbyla platnosti. A to, že nemůžete za prvotřídní bezpečnostní pojistku chtít studentskou slevu, neboli že na spojenectví se musí podílet všichni členové. Z úvah, jak dál s NATO, které ve vyhrocené podobě před pěti lety formuloval francouzský prezident Emmanuel Macron svou tezí o mozkové smrti aliance, probral západ ruský vládce svou agresí vůči Ukrajině, kterou dnes už Kreml traktu je jako střet se západem. Svou politikou Vladimir Putin vrátil NATO k jejímu původnímu smyslu obraně před expanzí z východu a nejspíše nepředvídal nečekanou prémii, kterou se stalo rozhodnutí Finska a Švédska opustit svou neutralitu a stát se součástí Aliance. Pokud v podzimních prezidentských volbách uspěje Donald Trump, bude tolik potřebná soudržnost NATO mnohem více evropským úkolem.