Host Lenky Vahalové

Podvodní fotografka Lucie Drlíková bodovala v soutěži Ocean Art. Jak vznikají její snové snímky pod hladinou?

Host Lenky Vahalové

Podvodní fotografka Lucie Drlíková bodovala v soutěži Ocean Art. Jak vznikají její snové snímky pod hladinou?
Lucie Drlíková

Rádio Praha

Při své práci je jako ryba ve vodě, a to doslova. Lucie Drlíková se specializuje na podvodní focení, pro její snímky jsou charakteristické krásné šaty a nápadité kulisy. Fotoaparát i neopren k jejímu životu patří už dlouho, nikdy ji prý ale nenapadlo, že se nakonec spojí v profesi. Dnes za své snímky sbírá ceny.
Lenka Vahalová

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Krásný den s Lenkou Kabrhelovou. Posloucháte rádio Praha a se mnou ve studiu už je fotografka Lucie Drlíková. Já vás zdravím. Dobrý den. Dobrý den.

  • A děkuji za pozvání. A naše dnešní téma. Vaše netradiční fotky. STEM, podvodní fotografka. Ale úplně na úvod pro naše posluchače. Mně se strašně líbí váš příběh, protože vy jste z korporátní tu přišla do fotografování. V podstatě jste si splnila svůj dětský sen.

  • Já jsem v podstatě já jsem úplně jako dítě chtěla dělat něco jiného, se chtěl být malířka a vlastně u nás v rodině fotil táta, bratr, my jsme doma jednu komoru, takže se s tím vyrůstal. Ale mě nikdy nenapadlo, že bych dělala fotku vůbec nikdy. A vlastně chtěl jsi mít studovat malířství, ale jako to dítě za těch nábojů ne. Já jsem v první chtěl jít na UMPRUM do Hradiště, ale rodiče byli typu hele, Lucie, víš co jako být umělec? To je takový v této doby povolání. Takový vystuduj jako gymnázium, pak vysoko a malují si o víkendu typu takto. Takže vlastně mě. A protože když vám je prostě 14, tak vás nasměrují rodiče by si to moc jako nediktuje nebo aspoň minimálně v té době, která tedy v který já jsem vyrůstala, takže jsem vlastně šel studovat úplně něco jiného a vrátila jsem se k té kreativní věci nebo k té práci, kterou jsem chtěla dělat až vlastně ve 40, když si úplně shořela v práci, ale jako, takže jsem skončila v nemocnici a uvědomil jsem si, že vlastně ten život je strašně krátký na to, abych dělala něco, kde vlastně stejně za prvé po vás nic nezůstane. Jste ať nalháváte si, jak strašně důležitý v tom korporátní ale v podstatě nejste, protože vy, když odejdete, tak vás kdokoliv nahradí a vlastně za měsíc nikdo o ní nepíše.

Více z pořadu

Ostatní také poslouchají