Prezident válečného slovenského státu Jozef Tiso je osobností, která dodnes do určité míry rozděluje slovenskou veřejnost. V jeho hodnocení se lze setkat jak se slovy kandidát na blahořečení, tak válečný zločinec. Pravda jen těžko bude někde uprostřed. Archivní ukázky z dobového rozhlasového vysílání vás možná utvrdí v tom, že Josef Tiso nebyl obyčejným prezidentem obyčejného státu. Velká doba je příležitostí pro hrdiny. Stát se jím se ale tomuto katolickému knězi nepodařilo. Inspirativní poslech přeje David Hertl.

Archiv plus.

Bral ho na Slovenskou republiku jako příroda, nyní domov národa v Plavu. Slovenská republika. O rád, aby mi ano, bylo by nutné a které uplatní linka tom reálu vedla, byla národa. A doptává jeho politická strana. A plnoprávné líbilo. No, autonomie krajiny je hranatá. To povedlo my ho potvrdí a rezignovat. Nebo The Tap Tap. A o výběr daní a ta odvětví je tam obytného národa povede hodnota zadarmo. No právě, no. Nebude o rok od dárců apod. hodnot národa? No, no, no, no, no, no, no no pokračovat. A byl 21. srpen 1938 a ve slovenském Ružomberoku se lidé loučili se zemřelým katolickým knězem a důležitou osobností slovenského národního hnutí Andrejem Hlinkou. Řečníků bylo víc. Ukázku, kterou jste slyšeli, jsem vybral z projevu Hlinkova nástupce v čele Slovenské ludové strany. Byl jím Josef. Ti jsou zajímavé. Bylo ticho o přihlášení se k Československé republice. Bylo to v době, kdy se slovenským národovců tato republika ještě hodilo a hodila se jim i o pár týdnů později, byť osekaná o pohraničí po Mnichovské dohodě. Slovensko v té době získalo dlouho žádanou a naprosto oprávněnou autonomii. Slavnostně byla vyhlášena v Bratislavě sedmého října 38 za přítomnosti mnoha vrcholných československých, rozumějte pražských politiků. Řečníků bylo o pět víc, mezi nimi i nově jmenovaný slovenský premiér Josef Tisoň.