Vypravěčkou ukázky, která právě zazněla, je sestra Bohdanka, která vlastně vede dialog s Lenou, s jednou z postav, která tím románem také prochází a která se jí přišla ptát na to, jakým způsobem se seznámil s baristou. Takže byl to monolog sestry Bohdanky, která v té ukázce vzpomínala na svoje mládí, kdy vyrůstala. V poválečných letech brněnské čtvrti Cejl, odkud pocházím já, vyprávěla o tom, jak se seznámila se sestrou a baristou, s ústřední postavou celého románu. Jak jste slyšeli, stalo se to v 50. letech v pardubickém kriminále. Zazněla tam slova třeba jako hrad a Vatikán. Takto se nazývaly bloky, ve kterých seděli v tzv. Hradu tedy politické vězeňkyně tzv. Vatikánu, zase křesťanky nebo řeholnice, které byly vězněny z důvodů své víry. A sestra Bohdanka vlastně v této kapitole popisuje, jakým způsobem došlo i u ní ke konverzi, protože její setkání se sestrou, s baristou, stejně jako setkání v případě jiných postav bylo i pro něj klíčové a doslova život proměňujícím. Prvotním impulzem bylo asi to, že jsem právě v těch příbězích politických vězeňkyň našla tyto příběhy řeholnic. A protože jsem v té době věděla o tom, co se za minulého režimu dělo vlastně mužům duchovním, vězněným, internovaným, tak jsem byla zaskočená z toho, že o té ženské stránce perzekuce a nějaké rezistence vůči minulému režimu se vlastně moc nehovořilo a přišlo mi to dost nefér, protože i osudy byly stejně dramatické a vlastně v tom, že jsem se s nimi dokázala nějakým způsobem identifikovat. V rámci toho útoku na tu ženskou podstatu mi připadaly ještě o to o to horší. Takové útoky na ženskost mě dováděli docela k nepříčetnosti a a bylo mi úzko při tom číst to. Další z těch věcí, kterou jsem traumatizovala, bylo třeba to, jak systematický byl útok na nejmladší příslušnice řeholních řádů, kdy mladí chlapci v továrnách v pohraničí, kam byli vlastně Nowitzki a Anny, mladší řeholnice odeslány, aby prostě se zapojili do výroby a začali budovat to pohraničí. S tím byly odtrženy vlastně od těch řádů, které zůstaly v internacích. Takže vlastně tam dělníci v těch továrnách byly podněcování i finančními pobídkami, aby ty mladé řeholnice tzv. svlékli z roucha, což znamenalo, aby jim nadbíhali, aby se s ní v nich snažili vzbudit nějaký cit, ale zároveň někdy sáhli po násilném způsobu, jak je svléknout. Ruch. A slyšela jsem o případech znásilnění, takže to mě taky fascinovalo, jak vlastně může systém vymyslet takovou věc, jakým způsobem rozdrtit a rozehnat vlastně toho ideového nepřítele, který ale měl podobu čistých a hodných žen, které se vlastně ve společnosti starali o potřeby nemohoucích. Byly to ošetřovatelky, zdravotnice, kantorky, ženy, které byly jednoznačně společensky prospěšné. Tak to byl další takový moment, který mě dováděl k nepříčetnosti, takže jsem měla pocit, že by se o tom mělo víc mluvit a vlastně ve mně začal nějak jako uzrávat ten příběh sestry Eva listy ne v té podobě, v jaký je publikovaný v této knize. To byla dlouhá cesta najít a přesně jakoby podat ten příběh. Ale nějak se mi prostě najednou objevila tato sestra, která byla jako novicka odtržena od řádu a vydána všanc vlastně těm ziskuchtivým mladíkům, kteří na novicky a mladé řeholnice pořádali finančně motivované hony. A najednou už ve mně začala žít a ještě jsem si to potom jela ověřit. Době loveckého muzea, internace a posléze integrace řeholnic. A tam jsem našla další zajímavé detaily a také hřbitov, který v té obci je, kde je pohřbeno asi 750 řeholnic. A to místo pro mě mělo tak obrovského génia. Lucie prostě, že jsem měla tam pocit, že to je rozhodně příběh, kterému musím věnovat čas. Tam jsem vlastně jako dospěla k tomu definitivnímu rozhodnutí. Postava sestry akvaristy má několik zdrojů nebo několik jako postav skutečných, reálných žijících osob, kterými jsem se nějak jim způsobem inspirovala. A kromě řeholnic, které byly tedy v 50. letech vězněné, jejichž memoáry jsou běžně dostupné, tak dalším před obrazů vlastně sestry Eva listy byla Ludmila Javorová, žena, která byla v roce 1970 v rámci Moravské podzemní církve vysvěcen na katolického kněze. To svěcení poskytl biskup tajné církve Felix Davídek a říká se, že je jednou z pěti nebo šesti žen, které byly z důvodu konspiračních a z důvodů záchovných vlastně té podzemní církve anebo také z důvodu toho, aby mohl někdo sloužit ženám v kriminále, kterým nemohli kněží, protože nemohli tam duchovní, protože to byli muži a do ženských věznic měli vlastně může přístup zakázán, tak byla vysvěcena z tady toho důvodu právě aby poskytla možnost služby vězněným ženám nebo internovaným řeholnicím. Ludmila Javorová je dnes jedinou známou z těch pěti nebo šesti vysvěcených žen, protože ona jediná se vlastně svého kněžského svěcení nevzdala a velice statečně si ho obhajovala. Navzdory tomu, že po revoluci, když se ukázalo, že tento krok byl zbytečný, když se k ní vlastně i řada lidí z jejího okolí postavila zády, tak ona stejně vlastně se toho svěcení nevzdala a říkala, že ve svém srdci knězem zůstává dodnes. Já ten její postoj hodnotím jako velice statečný, obdivuhodný a chtěla jsem jí vlastně i tou postavou sestry Eva listy vzdát jakýsi hold. Tou knihou prochází řada postav, které mají svoje skutečné před obrazy a já jsem to vlastně nechala jejich jména vždycky tak jako napůl, aby čtenář rozklíčoval, co za za postavu historickou inspirovalo tu postavu románovou. Jeden asi z těch nejdůležitějších je v knize nazvaný Leopold Plojhar. Ve skutečnosti se jmenoval Josef Plojhar a byl to 20 let ministr zdravotnictví tehdejšího Československa od roku 48 do 68. roku. To je vůbec prostě jako démonická postava. Fascinující na něm je, že on byl katolickým knězem, který vstoupil tedy do vysoké politiky. Byl to zakladatel a vůdčí osoba mírového hnutí katolického duchovenstva. Měl řadu dalších stěžejních funkcí, ale jako ministr zdravotnictví a tedy katolický kněz především prosadil potraty, což je pro mě dodnes nepochopitelná kontroverze, která zůstala trošku jakoby přehlédnuté. Mám vlastně velkou radost, že se mi mohla takto vynést na světlo v té knížce, protože i problematika potratů a problematika toho, jak se katolická církev staví k ženám, rozhodováním žen o vlastní budoucnosti a o vlastním těle je pro mě jednou z palčivých otázek, které jsem se vlastně v tom románu snažila nějakým způsobem nastínit, nikoliv vyřešit, ale nastínit žádné z těch postav, které vlastně tím příběhem procházejí. Asi vím a sestry. Everest není zkrátka podaná jenom v černé nebo v bílé. Proto je taky ta kniha možná tak tlustá, protože se snažíme vlastně skoro sedm ze strany, protože se snaží nejen motivace těch různých postav, ale také celou tu komplikovanou otázku fungování katolické církve za minulého režimu postihnout v co největší šíři. Najdeme tam vedle zmíněného Plojhara, který byl loajální komunistickému režimu před rokem 68, další další duchovní, kteří byli režimu i nadále loajální, ale v rámci organizace pád jsem interiéru. Najdeme tam starého dobrého kněze Aloise Štaubera, který se nenechal zkorumpovat žádnými lákadly doby. Najdeme tam biskupa Felixe Daniela, který je vlastně románovým obrazem biskup a moravské tajné církve Felixe Davídka, který byl stěžejní postavou vlastně církve, která se skryla v podzemí. Najdeme tam ženu, ateistku, vypravěčku lednu, která vlastně je sice kladnou postavou, protože s ní procházíme všechny ty příběhy, které ona dává dohromady a předkládá čtenáři, ale zároveň víme, že i že je poznamenaná určitým tajemstvím, které rozhodně nebude hrát v její prospěch v očích čtenářů. A každá z postav tam zkrátka přináší i střípek z té své pozice, ve které v rámci katolické církve za minulého režimu stojí. Až nakonec přinesou tedy celkový obraz. Doufám, že jsi mi to teda podařilo. To musí zhodnotit čtenář, ale že přinesou celkový obraz toho, za jakých okolností se dalo žít uvnitř nebo vně katolické církve za minulého režimu.

Jaká je tedy ta postava kněze inspirovaného Felixem? To být?

Kemp to musím přiznat, že moje skoro nejoblíbenější postava vedle sestry akvaristy. A kdybych psala náhodou ještě 3 4. verzi, což už neudělám, protože dvě z zkažený verze a třetí, ta, která se objevila tedy v té knižní podobě, to je třetí verze, tak mě naprosto vyčerpaly a 10 let zpracovávání tohoto tématu stačilo. Ale v případě, že bych psala čtvrtou verzi, tak myslím, že bych zrovna postavu biskupa Felixe Daniela kraje, tedy inspirovaná Felixem Davídkem, postavila ještě víc do ústředí toho příběhu, protože to byla postava skutečně klíčová pro fungování moravské podzemní církve. Nejen že ji založil a nějakým způsobem obhospodařoval léta, ale především přišel s tím nápadem, s tou ideou, že postavení žen v katolické církvi mělo být rovnocenné a že i ony by měly mít možnost poskytovat duchovní službu a být svěceny na kněze. Protože druhá půle lidstva, tím se myslí ženy, takovou péči potřebují. A myslel si, že tím, že vysvětí několik žen na katolické kněze, tak nabídne precedens celosvětové církvi, která když uvidí, že ženy tu svou roli kněžskou zastávají dobře a k potřebě těch, kteří je potřebují, takže se tím nechá inspirovat. Je velká škoda, že se to nestalo a pro mě je ten jeho čin vlastně obrovským hrdinstvím a taky bych vlastně nejraději o něm napsala ještě víc. Nicméně tady v té knize hraje jenom tedy tu zprostředkovatelskou roli a ústřední postavou zůstává ta sestra Eva. List a ale je to můj hrdina.