Vizitka byl pátého dubna roku 1992. Podíval se z okna bytu v rodném Sarajevu a na ulici zahlédla. Tak ten den se jí i její rodině od základu změnil život. Vypukla válka a oni museli uprchnout. Nový domov hledali a nakonec i našly v Praze. O tom, jaké to je ztratit ze dne na den všechno, co vás definovalo, napsala a letos také vydala knihu. Nazvala jí sametový domov a dnes nám o ní i po svém příběhu poví víc ve vltavské vizitce. Mým hostem je spisovatelka Vesna Evans. Vítám tě srdečně u nás na Vltavě. Ahoj a díky, že jsi přišla.

Díky za pozvání. Dobrý den. A vítám samozřejmě i vás, vážené posluchačky a vážení posluchači. Dnešní vizitkou vás opět provede Markéta Kaňková. A hned k tobě ve snu dodám pár stručných biografických dat, tak jak je tomu ve fyzice v úvodu zvykem. Vesla Evan, co se narodila v roce 82 v Sarajevu. O 11 let později, tedy roku 1993, uprchla s rodiči a bratrem před válkou do Prahy, kde už zůstala. V Praze vystudovala obor tvůrčího psaní na Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého a záhy publikovala pod svým původním jménem Vesna Tarkovič. Nejprve vydala sbírku povídek nazvanou ani ve snu, později novelu idioti 20. století. Vdala se a s manželem a dcerou v současné době žije střídavě v Česku a v Norsku, kde se stala členkou norské spisovatelské unie a také norského spisovatelského centra a české a chorvatské občanství. Píše česky česky. Taky napsala knihu sametový domov, ve které zpracovává svůj zážitek války i zkušenost lidí, kteří se tento přišli o všechno a museli se naučit žít v nové zemi, v nové kultuře a v novém jazyce. A musím říct ve snu, že tvoje kniha je velmi osobní a silnou výpovědí. Její četba mě zasáhla na mnoha úrovních a dovolím si tvrdit, nebo předpokládám, že když se o svém životě psala, tak to muselo být silné a možná i náročné pro tebe. A tak mě zajímá, jestli byl moment nebo situace, ke které pro tebe bylo těžké se vracet.

No, ono je to zvláštní při tom psaní. Je to, je to pořád ta fikce. A ono mě to, když se to daří, tak mě to vlastně unese. A já to úplně jako nevnímám jako nějaký memoáry. Takže takto když se nad tím, když se mě takto zeptáš, tak já si říkám, že jsem to při tom psaní úplně takto asi tolik neprožívala, jak by se to očekávalo. Asi už jsem to taky toto téma zrovna zpracovala za tu dobu jo, že to už je to přece jen jako. Trvalo mi to, ale nějak jako jsem to zpracovat. Takže toto spíš si mohl nějak jako prolnout, nějak dát dohromady. Ale co mě teda jako při tom, při té tvorbě, co mě trošku jakoby víc zatěžovalo a zasáhlo jej. Bylo jako že jsem si projížděla dopisy mé babičky, která, která tam vlastně je ztvárněna podle dost jako skutečný události. Samozřejmě tam je spousta fabulací, jak co bylo, jak mohlo být. A to jsem si právě projížděla jako nebo jsem si pročítala všechny ty dopisy a toto toto bylo takový jako náročnější ponoření, ale ale to psaní samo o sobě spíš asi bych řekla, že bylo takový jako nějak jako no, tam prostě ta fikce v tom taky hraje svojí roli. No jo, že ten mozek si jeden něco svého a já se v tom může nějak muž se toho ponořit. A není to jako nějak jako jenom bolest, bolest ní. To bych jako já jsem neříkal. Tak tak tím lépe. Zmínila se teď svou babičku, kterou si v knize pojmenovala ne, no, je to žena, která vlastně tu krutou válku v Sarajevu prožívá v jedné z městských čtvrtí krkavici, což je, řekla bych, nechvalně prostě známé místo, kde se děly ty nejhorší válečné zločiny a zvěrstva. Jak to je? Babička válku prožila. Jaký byl ten její osud?