Příběhy 20. století

Nechtěl jsem, aby mě chytili živého. Příběh Karla Kukala, Zdeňka Šticha a uprchlíků z šachty č. 14

Příběhy 20. století

Plus

V roce 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Připomíná je malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal osmdesátiletý Karel Kukal.
Adam Drda

10. října 2021, 18:00

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

Začínají příběhy 20. století. Pravidelně v tomto čase se pokoušíme osvětlit známé i zapomenuté události moderní historie. Vyprávíme osudy, na které se zapomnělo nebo se mělo zapomenout. I české dějiny mají své hrdiny a zbabělce, temná období i chvíle velkých činech.
Dnešní pořad je věnován skupině vězňů, kteří se před 70 lety, bylo to v noci ze 14. na 15. října 1951 pokusili uprchnout z trestaneckého pracovního tábora při uranových dolech v Horním Slavkově, tedy v Jáchymovské oblasti. Než začnou líčit své příběhy dva muži, kteří tento útěk přežili. Je třeba připomenout, že právě uranové tábory jsou několikanásobným vyjádřením podstaty poúnorového československého komunismu. Především nich otročili 1000 politických vězňů a bez nadsázky se dá říct, že šlo o domácí zvůle komunistického aparátu, zbudovanou obdobu sovětského gulagu. Je otázka, zda se lovnou nemá mluvit o součásti gulagu, neboť tábory velmi dobře ukazují, že Československo bylo přinejmenším od Gottwaldova převratu pouhou sovětskou gubernií. Uran se těžil pro Moskvu, přičemž Sověti za něj platili jen symbolické částky. Dnešními příběhy vás provází Adam Drda.
S lidmi vězněnými v lágrech se zacházelo jako s pracovními nástroji. Vězení byl levná pracovní jednotka dodaná do tábora pro to, aby se dařilo plnit plány těžby. Všechno ostatní šlo stranou. Hygienické, vůbec životní podmínky byly v některých obdobích otřesné. Jen jako ukázka. V Táboře Prokop musel člověk, který se vracel z práce, čekat na uvolnění lůžka po vězni, který do práce právě nastupoval. Přelidnění bylo takové, že se o nějaké údržbě nebo úklidu ubikací vůbec nedalo mluvit. Objevily se tedy vši a jiný hmyz. V jednom z oficiálních dokumentů z roku 950 se píše, že cituji pitnou vodu do tábora nutno dovážeti ježto pramen prýštící do vyhloubené mělké a nezajištěné jímky s nepatrným. Kanalizace není vybudována. Pro celý tábor je zřízeno ústřední záchodové zařízení. Odpady jsou sváděny do kanálu důlní vody, která protéká Táborem, a bez čištění jsou takto vypouštěny do Slavkovského potoka. Konec citátu. Chování dozorců se v jednotlivých táborech lišilo, ale brutalita nebyla výjimečná.