České vlády se vždy pasovali do role výrazných příznivců rozšíření EU a nejinak je tomu i u té současné. Kabinet Petra Fialy z ODS by dokonce možná byl rád považovaný za ten, který pro přistoupení nových členů do společného klubu zatím z českých vlád udělal nejvíc. Vždyť dlouhodobě patří mezi zastánce co nejsilnější pomoci Ukrajině. Její evropskou perspektivu podporoval i v době, kdy ještě zdaleka nešlo o nic samozřejmého. Pamatuji si summit ve Versailles krátce po ruské invazi, na kterém premiéři a prezidenti unijních zemí sváděli boj o přesnou formulaci věty v závěrečné deklaraci, že Ukrajina patří do evropské rodiny. Mnohé země, zejména západu Evropy, měli tehdy obavu, zda není příliš zavazující. Česko ale mělo ve Versailles jasno Ukrajina potřebuje morální vzpruhu. A konečně Česko o rok později na Pražském hradě zorganizovalo první summit evropského politického společenství, který připomněl, že Ukrajina není sama a stejnou perspektivu potřebují potvrdit i Moldavsko a země západního Balkánu. Mohlo by se tak stát, že by si Fialova vláda pomyslný titul za největšího přítele rozšíření zasloužila. Skutečnosti ovšem taková, že ČR stále patří mezi země, které fakticky dalšímu rozšiřování unie kladou překážky. Vláda totiž odmítá přistoupit na jakoukoliv debatu o reformách fungování EU a bez vnitřních změn se rozrůstat nebude. Chtít. Jedno bez druhého je protimluv, jak nedávno na zahájení oslav k 20. výročí českého vstupu do unie, poznamenal někdejší eurokomisař pro politiku rozšíření Štefan Füle. Pokud by se v příštích letech unie opravdu rozrostla o všechny kandidátské země vím a Turecka, šlo by o podobně velký třesk, jakým byla doba našeho vlastního vstupu v roce 2004. Tehdy šlo o desítku zemí. Teď jich v čekárně postává osm nebo devět, započítáme-li Kosova. První velké rozšíření úzce provázely reformy zhmotněné nejprve v nigerijské a následně v Lisabonské smlouvě. Bez reforem se to neobejde ani tentokrát. Maďarsko každodenně ukazuje, jak neudržitelný je současný systém rozhodování sedmadvacítky, ve kterém jeden stát může vydírat ostatní. Víc podobných orgánů si Evropa nemůže dovolit, má-li zůstat akceschopná a pro státy jako Francie nebo Nizozemsko reformy tvoří nutnou podmínkou, bez které další otevírání unie není politicky prosaditelné. Není těžké pochopit, proč vláda nemá příliš chuti do debaty o reformách vstupovat. Pěti. Koalice nechce poskytovat argumentační střelivo lídrovi opozice Andreji Babišovi, který z možného upuštění od jednomyslnosti s gustem vytváří strašáka a tvrdí, že Česko přijde o suverenitu. Není to samozřejmě pravda. Bylo by však chybou celou debatu o reformách zredukovat jen na partikulární záležitost. Jednomyslnosti. Reforem je třeba více a českým uším by některé z nich mohly znít příjemněji. Co takto v rámci obvyklého českého boje proti údajně přebujelé byrokracii omezit počet eurokomisařů a zavést konečně jejich rotaci. Opravdu jich po rozšíření budeme potřebovat 36? Nebo co spojit funkce předsedů Evropské komise a Rady? Rozšíření nebude možné ani bez zeštíhlení zbytnělé zemědělské politiky či modernizace té kohezní. Možností je ještě více, Česko by si mezi nimi mělo každopádně najít své téma a začít ho prosazovat. Naše podpora rozšiřování by se v očích partnerů stala uvěřitelnější. To nejhorší, co může vláda udělat, by bylo nechat se z debaty pro svůj nezájem předem diskvalifikovat a přenechat tak prostor jiným zemím, pak se budeme moci leda divit výsledku, až se většina na hlavním směru změn dohodne bez nás.