Premiéři a prezidenti unijních zemí mají tendenci si do čela evropských institucí vybírat spíše méně výrazné politiky, kteří je příliš nezastíní, zato jsou schopní pečlivě našlapovat v jemném předivu vztahů mezi dvacítkou. Sharmy šel jako předseda Evropské rady tento výchozí předpoklad naplnil téměř absolutně. Několikrát překvapil vyjednanými kompromisy, které se zdály téměř nemožné. Asi nejvýrazněji před čtyřmi lety při dohadování o víceletém unijním rozpočtu a fondu obnovy, ve kterém se skupina čistých plátců postavila proti společným půjčkám, ale nakonec ustoupila. Uplatňoval přitom taktiku, kterou si osvojil už jako premiér vnitřně rozhádané Belgie naslouchat. Každému dát alespoň něco, a když ani to nestačilo, tak si řešení prostě vysedět. Ve skutečnosti tím ale přenechal široké pole působnosti pro Berlín a Paříž, které se tak mohli chopit iniciativy. Mnohé diplomaty členských států svým technokratickým přístupem provázeným organizačním chaosem a neochotou udávat vlastní směr naopak často frustroval. Směrem navenek se mu dařilo ještě méně. Šaron nešel. Není typem politika obdařený charismatem. Ve funkci se držel kréda mluvit, ale hlavně nic neříct. V čele Evropské rady tak zápasil hlavně se svou vlastní neviditelností. Bojoval s ní po svém vnitřním ostřelováním předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, kterou si malicherně vyhodnotil jako konkurentku. Žádné výrazné vlastní téma najít nedokázal, snad s výjimkou pokusu vyjednat mezinárodní protipandemickou smlouvu. Ten však dosud nikam nevedl. Spory mezi sebou oba politici sice dosud popírají, čas od času ale vyplouvají na povrch a unii jako celek oslabují. Třeba při jejich cestách do stejných regionů světa krátce po sobě, aniž by se dokázaly sladit. Zažilo to i Česko. Mi šel nedorazil jako von der Leyenová a další špičky na oficiální zahájení předsednictví do Litomyšle, ale vyžádal si v Praze jiný, pochopitelně dřívější termín. V Bruselu museli za každým zvlášť často také zahraniční státníci. Amerického prezidenta Joea Bidena nevyjímaje. A asi nejznámější je anekdotická příhoda, kdy při návštěvě Turecka hostitel nepřipravil pro von der Leyenovou křeslo jako pro Michala, což šéf Evropské rady přešel, jakoby se nic nestalo. Charles Michel se své židle, na které tolik v Ankaře lpěl, teď paradoxně předčasně vzdává sám. Rozhodl se nečekat na konec svého mandátu na podzim, ale už v červnu bude kandidovat do Evropského parlamentu. Nedokončí tak důležité úkoly, které před ním stáli a kterými se ještě mohl pozitivně zapsat. Udat tón členských zemí v debatě o programu příští Evropské komise, provést sedmadvacítku jednáním o reformách smluv a připravit Evropu na možný návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Jeho odchod dále podlamuje oslabenou unijní jednotu směrem k Ukrajině zvítězily osobní ambice. Upřímně řečeno, pro Evropu jeho konec v čele institucí nebude příliš bolestivou ztrátou. Počkejme si ale na to, kam mi šel a jeho zatím nezveřejněné plány nakonec zavedou. Není totiž typem politika, který by se spokojil s místem řadového europoslance.