O jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem, o končící éře Pavla Rychetského v čele této instituce, o působení Jana Lipavského v čele ministerstva zahraničních věcí. Také o tom uslyšíte v analýzách a názorech, které pro vás připravili renomovaní komentátoři. Pokud možno ničím nerušený poslech, tentokrát v neděli vám přeje Petr Hartman Názory a argumenty.

Více než 30 let po pádu komunistického režimu se čas od času objeví případ, který soustředí pozornost na život v tehdy totalitním Československu. Konkrétně na osudy jednotlivců, na jejich počínání a na schopnost určité sebereflexe za působení v této době. Nejčerstvějším případem může být schvalování kandidatury Roberta Fremra do funkce ústavního soudce. Více už bývalý generální ředitel TV Nova Jan Vávra.

O nepříjemných podrobnostech o komunistické minulosti prezidenta Pavla se nám po více než 30 letech opět připomněla ta část naší minulosti, na kterou rozhodně nemůžeme být hrdi. Senát schválil jako nového ústavního soudce místopředsedu pražského vrchního soudu Roberta Fremra, který v roce 88 odsoudil v jednom z posledních zpolitizovaných procesů tři mladíky za záškodnictví, propagaci fašismu a vandalství na Olšanských hřbitovech. Za vedoucího skupiny označil devatenáctiletého Alexandra Erata, jehož otec byl Němec a odjel na západ od soudu po nás jiným vinu za m přiznání dostal šest a půl roku vězení. Fremr byl od října 89 členem KSČ, v listopadu 89 z ní vystoupil. Po pádu komunismu soudcem zůstal, stal se odborníkem na trestní právo a byl soudce mezinárodních institucí. Na post ústavního soudce o. Navrhl prezident Pavel. Den před projednáváním své kandidatury rozeslal Fremr senátorům vyjádření, ve kterém sice uznal nezákonnost některých postupů StB, v tomto případě ale celý proces i své rozsudky hájil. To znamená, že svůj podíl na fungování represivního komunistického aparátu nepochopil. Mezi bývalými odpůrci komunistického režimu vyvolala jak Pavlova nominace, tak rozhodnutí Senátu rozhořčení. Bývalý disident a člen vedení ODS Alexandr Vondra očekával, že Senát Formanem neschválí. Disident a historik Petr Placák prohlásil, že pokud senátoři nevidí, že politický proces, ve kterém firem rozhodoval, byl jedním z nejhorších kávu z období normalizace. Je to tristní. Na případ upozornil disident a bývalý mluvčí Občanského fóra Jan Urban, podle kterého je sice Fremr jedním z nejkvalifikovanějších českých soudců, na druhou stranu projevuje naprosto nedostatečnou reflexi svého profesního selhání z roku 88. Pro poznání naší normalizační minulosti a případné smíření i samozřejmě bylo nejlepší, kdyby se bývalý komunistický soudce za případ Olšanských hřbitovů omluvil a sám uznal, že vím řízeném soudním procesu byli odsouzeni nevinní lidé. Jak říká Jan Urban, pro českou společnost by bylo neuvěřitelně cenné, kdyby přiznal pochybení a požádal o odpuštění. To se bohužel nestalo. Komunistická minulost tohoto ústavního soudce opět nakousla debatu, kterou jsme měli vést o 30 let dříve a kterou pořád vytěsňujeme. Zatím jsme schopni se trochu bavit o 50. letech, ovšem bez zmínky o masové podpoře komunismu. Toto období lze ale mnohem snáze interpretovat jako boj dobra se zlem. Horší je to s normalizací, kde je hranice mezi hrdiny a padouchy rozostřena, protože odpovědnost za vládu komunistů nese většina populace, která se normalizačnímu režimu tak rychle podřídila tomuto obrazu vlastní historie. Co jak historici, tak samozřejmě i veřejnost vyhýbají tehdejší podporou režimu, také nelze většinou hodnotit právními kategoriemi. Nešlo o zločiny, pouze o morální, mravní a osobní selhání zapříčiněné ochotou mít se slušným režimu, o kterém všichni věděli, že je postaven na lži a represi. Tzv. vyrovnání s minulostí není nikdy zcela možné, ovšem udělat tlustou čáru zapomnění také nelze. Vytěsňovaná minulost se nám bude vracet stejně jako se nám skoro po 80 letech pořád vrací vyhnání Němců. Jistě by pomohlo, kdyby se mladší ročníky tak jako kdysi mladí Němci již dříve začali ptát vás házet u den Ing. Rigem. A chlapi, co jsi ty dělal za války, tati?