Konec, dobrý, všechno dobré, řeklo by se. Systém elektronického přihlašování na střední školy nakonec přes počáteční škobrtání celkově nehavaroval. Ustáli hackerské útoky, využil ho drtivá většina rodičů. Přihlášek přišlo 143000. Papírovým přihláškám tak můžeme snad konečně zamávat jako ozvěně minulého století. Hurá. Jenže nadšení není tak úplně na místě. Celý ve finále úspěch ve skutečnosti paradoxně ukázal, co je na české veřejné správě špatně a co naši zemi tak moc brzdí. Když se podíváme na celý příběh, je to především přijde gerily. Posuďte. Organizace CERMAT vybrala dodavatele na systém přihlášek. Jenže výběrové řízení nakonec kvůli odvolání jedné z firem zkrachovalo, a tak se vývoje chopil po partyzánskou tým sestavený ředitelem CERMATu Krejčím, který byl ochotný zkusit připravit systém v nemožném termínu za nemožný málo peněz. Nakonec přes složitý IT systém, který měli využít i desetitisíce lidí, dodělával na poslední chvíli u Krejčík doma v kuchyni, kde na něm kutil i ředitelův nezletilý syn Krejčí by měl možná za odvahu, risk a finální úspěch dostat státní vyznamenání, jak teď kdekdo navrhuje. Ale opravdu je tato partyzánština vzorem pro fungování státu? Aby bylo jasno, to není v žádném případě kritika Krejčího. Ten skutečně prokázal kreativitu a nasazení, které by jeden ve státních službách pohledal. To, co je třeba kritizovat, je celkový systém fungování veřejné správy parku. Jsou totiž už neuvěřitelně složitá. Pravidla výběrových řízení, jak jsme to tady viděli, jsou zatížena lhůtami, byrokracií, nekonečným odvoláváním neúspěšných a strachem i spisovatelů, že jsou jednou nohou v kriminále. Výsledky jsou pak logicky tristní. Všechno hapruje, kulhá a zpomaluje se, což jsme viděli nejen na elektronických přihláškách na školy, ale nedávno třeba i na digitalizaci stavebního řízení. Další věcí jsou peníze. Všichni volají po digitalizaci všeho, ale když se schopní vývojáři podívají na platy, které jim mohou státní organizace nabídnout, otírají si oči, jestli je to míněno vážně. A když si oči protřu a zjistí, že ano je to míněno vážně, začnou se z plna hrdla smát. Za tak málo peněz je pro stát pracovat jen totální idealista nebo například nezletilý syn ředitele CERMATu, aby pak jeho otec musel nedůstojně vymýšlet, jak mu poslat alespoň almužnou ve výši pár desítek 1000, protože napřímo to podle státních pravidel nejde. Pak je samozřejmě jasné, že stát musí nakonec všechno outsourcovat, což je ve finále dražší, pomalejší a někdy, jak jsme viděli na elektronických přihláškách, řešitelné jen jakousi dobrovolnickou gerilou. Prostě když to shrneme, nevymýšlíme si tak složitá pravidla, tak nemožné podmínky pro cokoli, že to připomíná pověstnou hlavu 22. Takže v Česku se standardním způsobem a v rozumném čase ve státní režii nedá udělat skoro nic. Vidíme to na digitalizaci, na infrastruktuře, na stavbách, na všem, co si vzpomenete. V naší výhodou coby Čechů je ovšem to, že jsme kreativní a dokážeme stanovená pravidla obcházet, najít nich skulinky, chcete-li cokoli ošulit. A tak se nakonec občas něco přece jen povede a začne to fungovat. A pak si řekneme a je to. Jenže problém je v tom, že tak schoulíme sami sebe. Stát vymýšlí zamotaná pravidla, takže se s nimi musí ho úředníci, kteří skutečně něco chtějí prosadit, vypořádávat po partyzánskou. V ojedinělých případech to udělají. Většinou si ale řeknou necháme to být tak, že si nakonec můžeme položit otázku, nakolik je funkční stát, který je sám sobě největší překážkou. A pokud v něčem zafunguje, jako se to stalo v případě elektronických přihlášek na školy, tak jak se sám sobě navzdory odpoví se už jistě každý sám.