Lidé v náročných profesích by mohli odcházet do důchodu až o pět let dříve. Alespoň o tom uvažuje ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Do seznamu náročných profesí by v takovém případě mohl nechat zapsat i post ministra školství, i když by to bylo vlastně zbytečné. Člověk ve vedení tohoto resortu stejně dlouho nepobude, takže by to na jeho zdraví nemělo zanechat výrazné stopy. Mikuláš Bek se stane už 22. ministrem školství v historii ČR. Vzhledem k tomu, že od jejího vzniku uplynulo teprve 30 let, je to zajímavý počet. Kdyby se 30 vydělilo 20, dobereme se k číslu nepatrně překračujícímu jeden rok. Zjednodušeně řečeno, taková by byla životnost ministra školství. Končící ministr Vladimír Balaš to potvrzuje. Jeho působení v čele tohoto resortu dokonce nepřekročí ani hranici 12 měsíců. Neznamená to, že by další setrvání v křesle ministra školství bylo vyloučené. Jak už to u podobných výpočtu bývá, najdou se výrazné odchylky. Například Michaela Marksová Tominová počítala svůj pobyt v čele školství doslova na dny. Bylo jich jen 12. Vysvětlení není třeba hledat v jejich schopnostech. Pouze jako ministryně práce a sociálních věcí dočasně zaskočila v ministerské dvojroli po vynuceném konci Marcela Chládka, než byla jako jeho nástupkyně vybrána Kateřina Valachová. Naopak hned trojice se může chlubit jiným rekordním číslem. V něm se délka neměří na dny, ale na roky. Konkrétně celé 4 dokázali zvládnout Eduard Zeman, Robert Plaga a Petra Buzková. Posledně jmenovaná školství řídila ve spolupráci hned s třemi premiéry. Byla to jediná situace, kdy se předsedové vlády měnily rychleji než ministr školství. Pomyslnou štafetu si tehdy předávali sociální demokraté Špidla, Gross a Paroubek. Zkrátka co ministr, to jiný osud. Jejich výčet čítající dosud 21 jmen tak více vypovídá o přístupu k tomuto resortu než o kvalitě jeho šéfů. Byť politici opakovaně prohlašují, že vzdělávání je pro ně prioritou, neproměňují svá slova v konkrétní činy. Ke kvalitně fungující mu školství je totiž potřeba určité stability. Pulze při časté obměně ministrů těžko zachovat, byť při rychlých výměnách bývá veřejnost často ujišťována, že nový šéf resortu plynule naváže na svého předchůdce. Jak se později ukáže, většinou se to nepodaří. Tak je to přispívá k tomu, že se tuzemské školství i nadále potýká například s nedostatkem kvalitních pedagogů, s nedostačujícím počtem míst na středních školách a v některých místech i na těch základních. O kvalitě vzdělávacích programů nemluvě. Člověk v čele školství musí čelit různým protichůdným zájmům, které se snaží prosazovat odborná veřejnost, rodiče, studenti nebo politici. V neposlední řadě musí hledat společnou řeč s představiteli krajů a obcí, protože ty patří ke zřizovatelům jednotlivých typů škol. Zároveň musí bojovat o peníze pro svůj resort. Není divu, že křeslo ministra školství nelze považovat za místo, ve kterém se člověk v klidu dožije odchodu alespoň do politického důchodu.